Romské děti zachraňují od děcáku Skandinávci i Italové

V ústavu se momentálně nachází 71 dětí, z nich tři čtvrtiny jsou malí Romové. Nejstarší holčičce Izabele, která politikům i úředníkům bez ostychu nabízela panenku, je pět let a v ústavu má pět sourozenců. Její matka dlouhodobě bere drogy a má jedenáct dětí, některé z nich se už podařilo umístit do náhradních rodin.

Čím početnější je sourozenecká skupina, tím má ovšem menší šanci na nalezení rodiny. „Někdy nezbývá, než sourozence rozdělit a umístit aspoň po dvou. Je to složité, zvlášť když nejsou úplně miminka,“ řekla Helena Cidrychová, vedoucí sociálního úseku kojeneckého ústavu.

Drtivá většina dětí má podobný osud: jsou to většinou děti narkomanů, lidí závislých na alkoholu či nikotinu. „Devadesát devět procent dětí je u nás rozhodnutím soudu. Jen v naprosto výjimečných případech sem jdou na dobrovolný pobyt na žádost rodičů,“ uvedla sestra Jitka Skálová.

„Každé jeden a půlté dítě u nás je od drogově závislých matek. Hodně takových matek je pozitivních na syfilis, což je strašák, o kterém mnoho lidí neví,“ podotkla Cidrychová.

Pro mnohé z malých Romů vede jediná šance, jak se dostat do rodiny, přes mezinárodní adopci. Loni šlo z mosteckého kojeneckého ústavu poprvé více dětí do zahraničí, než se uchytilo v českých rodinách.

„Jsme kojeňák, který má nejvíc dětí v zahraničí,“ sdělila Cidrychová. Největší zájem o české děti je podle ní ve skandinávských zemích Švédsku a Dánsku, pro děti si sem jezdí ale i Italové, Rakušané a obyvatelé Islandu.

„U cizích čekatelů je daleko větší tolerance k barvě pleti, ale i k různým zdravotním postižením. Jsme za mezinárodní adopce rádi, je to pro mnoho dětí jediný způsob, jak se dostat do rodiny, a ne do dětského domova,“ řekla.

Podle ředitele Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí Zdeňka Kapitána, který se návštěvy ústavu zúčastnil, je neúspěšnost mezinárodního osvojení pouhého půl procenta.

V pokoji, kde leží nejmenší děti kojeneckého věku, je ticho: děti, mezi nimi i zdravá několikaměsíční holčička odebraná od rodičů kvůli týrání, nespustí pláč, ani když k nim do místnosti vstoupí tucet cizích lidí.

Panuje názor, že děti, které prošly ústavní péčí, nepláčou, protože se naučí, že na jejich pláč nikdo okamžitě nereaguje. Cidrychová tento názor vyvrací. „Děti pláčou, když mají hlad, nebo když jsou počurané. Když jsou spokojené, tak nebrečí,“ řekla.

Někteří poslanci do místnosti, ve které dětem neustále hraje příjemná hudba, ani nevstoupí, je jim nepříjemné, že si jejich kolegové prohlíží děti, jako by to byla zvířata v zoo. „Jsou to děti, ne mláďata pandy,“ řekla jedna z poslankyň.

Předsedkyně zdravotního výboru Věra Adámková (ANO) za to později ostatní politiky vyplísnila. „Ta prohlídka se mě dotkla, ty děti tu nejsou na ukázku. Pokud vám bylo řečeno, že nesmíte na koberec, proč jich vás po něm patnáct šlape? Nezlobte se, tohle jste nezvládli,“ řekla v diskusi.

Pobouřilo ji také, že někteří z návštěvníků si dokonce děti fotili. „Upozorňuju kohokoliv, kdo fotil, že jestli jediná fotka bude zveřejněna, tak na každého z vás podám trestní oznámení,“ varovala Adámková.

Šéfka výboru řekla, že by se měla omezit byrokracie, která často osvojení provází. „Znám mnoho žadatelů o pěstounskou péči, a co se týče vyřizování žádosti, kam se hrabe bezpečnostní prověrka,“ uvedla. „Například se sleduje, jestli má každé dítě svůj pokoj. Můžete mi ukázat rodinu se čtyřmi dětmi, kde má každé dítě pokoj? Zapojme zdravý rozum,“ apelovala Adámková.

„Dítě má vyrůstat pokud možno v normální rodině, ale mnoho dětí by bez kojeneckého ústavu vůbec nepřežilo. Jejich zrušení by byla absolutní chyba, ale legislativa je někdy nesmírně zdlouhavá,“ řekla Adámková.

Sobotkova vláda se v roce 2016 zavázala, že připraví zákon, který by omezil přijímání dětí mladších tří let do ústavní péče, a kojenecké ústavy by tak de facto zrušil. Na takovou legislativní změnu ale není vůle, což připustil i ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (za ANO).

Řekl však, že transformace ústavů bude muset proběhnout. „Je na to velký tlak od mezinárodních institucí,“ dodal. Primárně by podle něj měly děti směřovat do náhradní rodinné péče. „Je nesporné, že některé děti jsou těžko umístitelné. Je ale otázkou, proč tu jsou zdravé pětileté děti,“ podotkl ministr.

Také náměstek ministra Roman Prymula řekl, že se nelze uchylovat k černobílým řešením, jako je rušení kojeneckých ústavů. „Na rovinu, modrookých blonďatých dětí tu mnoho nemáme a o romskou komunitu je zájem nižší,“ řekl.

Pokud se podle něj budou některé ústavy měnit, lidé, kteří v nich pracují, se nemusí bát. „Personálu se určitě zbavovat nebudeme,“ ujistil.