Pěstounka Lenka Cingrošová: Miminko ke zdravému vývoji potřebuje milující náruč

Hlavní motivací pro mě byl můj nesouhlas s tím, aby byly malé děti umisťovány do ústavů. Když jsem se dozvěděla, jak velký vliv to má na každého toho malého človíčka, bylo mi opravdu do pláče. Tím se nijak nechci dotknout sestřiček, které obětavě pracují v kojeneckých ústavech. Vím, že dělají vše nejlepší, ale individuální péče v takovém zařízení není v jejich silách. Navíc se střídají, takže dítě nemá šanci navázat plnohodnotný vztah.

Když jsem se tedy dozvěděla o existenci pěstounské péče na přechodnou dobu, dlouze jsem o tom přemýšlela, a když mne v tom podpořil i manžel, šla jsem do toho. Samozřejmě jsem si jako většina lidí musela odpovědět na otázku: „Jak potom to miminko dám někomu jinému?” Chvilku mi také trvalo, než jsem pochopila a pak i sama si vyzkoušela, že dokážu milovat dítě, aniž bych ho vlastnila a dokážu je pustit a přitom milovat. Je to služba tomu miminku, nikoli uspokojování mojí osobní potřeby.

Tou hlavní výhodou je to, že se dá předejít vzniku mnoha traumat, ke kterým by došlo při ústavní péči. Miminko ke svému zdravému vývoji potřebuje milující náruč, bytostně potřebuje navázat vztah, mít někoho rád a být někým milován. To potom položí základ obecné dovednosti navazovat vztahy s lidmi. Že tomu tak je dokazují zkušenosti s dětmi, které vyrostly v ústavním zařízení. Nedaří se jim udržet vztah nejen s partnerem, ale ani s vlastními dětmi, a ty velmi často končí opět v ústavním zařízení. Vzniká jakýsi začarovaný kruh.

V naší náruči je momentálně osmé miminko.

Popsat jenom jeden příběh asi není možné, protože do srdce se nám s manželem vepsaly úplně všechny. Já se vždycky zamiluji hned, když mi zavolají ze sociálky, abych si převzala dítko. To funguje stejně jako Amorův šíp. Příběhy se liší jen délkou a intenzitou. Je jasné, že je rozdíl, když jsme měli doma miminko necelé 3 týdny a rychle se vrátilo k mamince a jiné to je, když je u nás dítě rok.

Každopádně nejintenzivnější to bylo v případě dvojčat. Měli jsme doma dvakrát dvojčátka. Nejprve páreček a později dvě holčičky. Musím říct, že jsem dvojčatům svým způsobem propadla. Je to opravdu neuvěřitelný fenomén, ale zároveň je to velká dřina. Takže v těchto příbězích se angažoval velmi intenzivně i můj manžel. Opakovaně se na čas stal plnohodnotným pěstounem a po dobu pěstování dvojčat se také zastavilo vše ostatní. Nebyl čas na dům, zahradu, domácnost jela na minimální pohon, o nějakém odpočinku nebo sycení duše nemohla být řeč. Zato ta odměna, když potom ty děti vidíme, jak prospívají, jak se jim daří, jak jsou šikovné a krásné, jakou mají krásnou rodinu, to je prostě čirá nádhera a obrovské uspokojení. My máme štěstí, že se se všemi dvojčaty vídáme, a tak zažíváme toto blaho poměrně často.

Ta adaptace je hodně závislá od historie a věku dítěte. Nejlépe se, samozřejmě, adaptovaly několikadenní miminka přivezená přímo z porodnice. Tam to šlo velmi hladce, dítě ještě nemá zaběhnuté zvyklosti, teprve se vše buduje. Složitější to bylo s dítětem, které pobývalo několik měsíců v kojeneckém ústavu. Dítě neplakalo, protože si zvyklo, že tím ničeho nedosáhne, že nedostane mlíčko, když ho chce, ale až nastane čas krmení. Takové dítě má po čase značně potlačené vnímání vlastních potřeb a je třeba mu dát příležitost, aby se to zase naučilo.

Neumíte si představit, jak děsivě působí, když miminko spí v postýlce a vám se zdá, že už spí nějak dlouho, tak se jdete podívat a zjistíte, že ono nespí. Leží mlčky a kouká do stropu, protože je na toto zvyklé. Když jsem to zažila poprvé, úplně se mi zastavilo srdce. Bylo to neskutečně smutné. Normálně se miminko vzbudí a okamžitě začne pištět, aby vás přivolalo. A tak trvalo asi týden, než miminko začalo opatrně plakat a my jsme se z toho radovali, protože to znamenalo, že už pochopilo, že bude vyslyšeno.

Ještě větší problémy ovšem způsobila sociální deprivace. Dítě nebylo zvyklé na běžný život, a tím pádem ani na běžné zvuky, množství podnětů, pořád se lekalo. Tolik různých lidí také nikdy nevidělo, jízda autobusem nebo tramvají byla zpočátku téměř nemožná, protože dítě bylo k smrti vyděšené. A tak jsme ho to všechno učili od začátku. Najednou si uvědomíte, v jak obrovské izolaci ty děti v ústavu vyrůstají, co všechno zažívá dítě v rodině, jak naprosto přirozeně nasává ten běžný život. Vidí, jak se vaří, nakupuje, pere, věší prádlo, žehlí, luxuje atd.

Nejdéle trvala adaptace 9měsíčního dítěte, které mělo velmi dramatickou historii a my jsme byli 6. adresa, na které se dítko zabydlelo. Přišlo k nám zcela traumatizované, zamrzlé. Nedělalo nic, jenom sedělo, nebylo schopné si hrát, neplakalo, jenom projevovalo velkou obavu, když jsme se vzdálili, byť o pár metrů. Pomalu roztávalo asi měsíc. Ale pořád neslo stopy všech zranění. Nejvíc se to projevovalo totální separační úzkostí, takže jsem nemohla jít sama ani na záchod, dítě na mě doma viselo prakticky pořád, chtělo být nepřetržitě v těsné blízkosti. Naopak na hřišti jsem musela bedlivě hlídat, aby neodešlo s jinou rodinou. Takhle to vypadá, když dítě nenaváže správný a plnohodnotný vztah s pečující osobou. Říká se tomu porucha attachementu neboli vazby. Musí se pak pracovat na nápravě.

Na to jsme byli nesmírně zvědaví, když jsme předávali první dítko. I když nám všichni služebně starší říkali, že děti se umí tzv. překlopit na ty nové rodiče, tak jsme tomu pořád nemohli uvěřit a trochu jsme se báli. Pro mě totiž není strašná představa, že dítě ztratím, že odejde, ale že by zůstalo navázané na mě, že by ono trpělo ztrátou.

Ovšem hned to první předání bylo pro nás učebnicovou ukázkou toho, jak se dítě zamiluje do své nové maminky. My fotíme všechny důležité chvíle v životě dítěte a děláme jim pak fotoknihu, a tak jsem fotila i každé setkání s novou maminkou. A když jsem se doma dívala na fotky asi ze druhého setkání, tak jsem tomu nemohla uvěřit. Okem to tak nepostřehnete, ale foťák dokáže zachytit ten okamžik a najednou vidíte, že to dítě se na tu maminku dívá pohledem, kterým se na vás nikdy nedívalo. Byla jsem ohromená. Ta obousměrná láska nás naprosto uklidnila a ukázala nám, že to fakt funguje. Důležité je, aby všichni zúčastnění byli v pohodě, aby to prožívali radostně. Základem dobrého předání dítěte je to, že my ho "pustíme".

Samozřejmě se celé předávání dělá velmi citlivě, aby si dítě stihlo zvyknout a navázat se na novou maminku, takže to není ze dne na den. Dostane s sebou věci, na které je zvyklé - tj. lahvičky, dudlíčky, hračky, kosmetiku, oblečení, klidně půjčíme na pár týdnů kočárek, povlečení atd., aby těch změn v tom začátku bylo co nejméně. Zatím od nás žádné dítě neodcházelo smutné. Z toho máme ohromnou radost.

Přináší mi to spoustu radostí. Přivážíme si domů takové uzlíčky zraněné, někdy nemocné, traumatizované a my se je snažíme vyhojit a umožnit jim, aby se rozvinuly. Snad se nám to daří. Děti, které pak předáváme, nepůsobí nijak smutně ani zuboženě, naopak jsou veselé, bezstarostné a zdravé. Doufám, že jim aspoň trochu nadlehčujeme jejich složitý a smutný začátek života.

Navíc mi pěstounství přineslo mnoho nových velmi kvalitních přátel a mnoho setkání s krásnými lidmi. V sociální oblasti totiž pracují převážně lidé, kteří si nejdou vydělat peníze, ale chtějí přiložit pomocnou ruku tam, kde je to potřeba.

Jako třešničku na dortu vnímám příležitost vzdělávat se a pracovat na sobě. To je moje hobby již od mládí, takže mne velmi mile překvapilo, že musíme povinně každoročně absolvovat 24 hodin vzdělávání. A nejde jenom o nabytí vědomostí, ale také o práci na sobě.