Instituce pro pokládání věnců? Petr Blažek o deseti letech činnosti Ústavu pro studium totalitních režimů

Někdy na přelomu tisíciletí jsem ještě jako student historie začal bádat v archívu ministerstva vnitra, kde byla uložená dokumentace StB. Tehdy byla řada lidí nespokojena s badatelskými službami a podmínkami, které tam panovaly. Když jsem tam přišel poprvé a řekl, že bych se chtěl zabývat srazy mládeže u Lennonovy zdi, vzali mě dozadu, nabídli mi kávu a přemlouvali mě, jestli bych raději nechtěl dělat něco z padesátých let, že osmdesátá léta jsou ještě příliš živá a že jim zákony neumožňují dát mi úplnou dokumentaci, že by ji museli začerňovat. Bylo to celé bizarní. Takže jsem chápal volání po změně.

Zmíněný zákon inicioval po polském a slovenském vzoru tehdejší místopředseda Senátu za ODS Jiří Liška. Důležitou roli při formulování jeho legislativní předlohy měl pozdější první ředitel ÚSTR Pavel Žáček, kterého jsem znal z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, kde jsme tehdy působili. Oslovil mne, jestli bych nepomohl jako někdo, kdo má zkušenosti s tím, jak to funguje v Polsku.

Tu iniciativu jsem vnímal jako demokratizační krok, který umožní lepší a svobodnější přístup k archívním dokumentům z období komunistického režimu. Celou diskusi usnadnil také nový liberalizační archívní zákon.

Dokumentace KSČ se s problémy, ale přece jen otevřela již v roce 1999. U dokumentů Státní bezpečnosti to bylo složitější. První zákon, který se týkal přímo svazků, vznikl sice už v roce 1996, ale byl postaven nešťastně. Přístup ke svazkům měly pouze oběti. A kdo byl oběť, se určovalo podle registrů StB. Vnímal jsem to jako takové lustrace naruby. Do toho se objevil požadavek, že by se k těm dokumentům měli mít možnost navíc dostat jen odborníci, tedy historici. Ale ani to mi nepřišlo vzhledem k tehdejšímu stavu historické obce jako dobrý návrh. Zastával jsem názor, že k nim má mít přístup každý badatel, preferoval jsem občanský princip.

Druhým důvodem, proč jsem tu iniciativu uvítal, byla neschopnost části akademické obce otevírat historická témata širší veřejnosti. Ústav pro soudobé dějiny tehdy produkoval velké množství odborných výstupů, kupříkladu skvělou a rozsáhlou edici k roku 1968. Zaměřoval se ale hlavně na období pražského jara a konec komunistického režimu. Naopak třeba svědectvím politických vězňů z padesátých a šedesátých let se tamní historici téměř nevěnovali.

Částečně ano. Především se pod jednu střechu dostala téměř veškerá dokumentace nejen z archívu ministerstva vnitra, ale i z tajných služeb; například dokumenty ke komunistické rozvědce předtím spravovala civilní rozvědka a bylo složité se k nim vůbec probojovat. Se vznikem ABS se zásadně zlepšil badatelský servis a zpřístupnění dokumentů. Konečně byly k dispozici archívní pomůcky a databáze. Důležitou roli hraje v tomto smyslu i digitalizace archiválií.

Dnes málokdo oceňuje, jak moc práce se na začátku udělalo; podmínky při zakládání obou institucí byly často složité a nepříznivou roli hrály i různé osobní konfl ikty v rámci té zakladatelské generace. Museli jsme se vyrovnat také s některými dalšími archívními úkoly, například s poskytováním podkladů pro Národní bezpečnostní úřad a tajné služby. Stále vychází i skvělý časopis Paměť a dějiny, který jsme tehdy založili… Místo věcného posouzení se na tyto výsledky snesla ze strany odpůrců archívu a ústavu převážně ideologicky motivovaná kritika.

Některé vnitřní konflikty souvisely s tím, že se původně jedna navrhovaná instituce rozdělila na dvě relativně samostatné, byť je ABS řízen ÚSTR. To vedlo ke sporům o výklad zákona. Ve všech ostatních postkomunistických zemích se přitom podobné instituce zakládaly primárně kvůli archívním pramenům a snaze povzbudit bádání věnované represivním stránkám totalitních režimů. Jedná se o citlivé dokumenty, politicky zneužitelné, proto bylo cílem vytvořit transparentní instituci, která je bude spravovat pod kontrolou parlamentu.

Už od začátku si nikdo z nás spoluzakladatelů nenárokoval, že budeme vyprávět celé dějiny komunistického a nacistického režimu. Věděli jsme, že bychom to nezvládli. Ústav měl být specializovaným pracovištěm pro určité okruhy bádání, podobně jako například Vojenský historický ústav v oblasti vojenských dějin.

Podle mě byla ta rada dostatečně pestrá. Později do ní byli dovoleni ještě někdejší lidovecký senátor Jan Zahradníček, syn básníka Jana Zahradníčka, a Petruška Šustrová. Všichni byli zvoleni po dohodě, ze které se sociální demokracie sama vyloučila tím, že svůj původně konstruktivní přístup k zákonu vyměnila za destrukci. Diskuse o formě volby rady, která má zásadní pravomoci, včetně jmenování a odvolávání ředitele, byla složitá. Snahou zákonodárců nakonec bylo, aby její složení bylo co nejpestřejší, aby tam byli lidé nominovaní různými segmenty společnosti. To se mi dodnes zdá jako dobré řešení. Jediné, na čem předkladatelé zákona trvali bez výjimky, byl požadavek, aby se na vedoucích pozicích v ústavu nemohli objevit bývalí členové KSČ, což později posuzoval a nezamítl Ústavní soud. Ve finále tak Senát schvaluje čtyři kandidáty navržené občanskými sdruženími, dva navržené Sněmovnou a jednoho prezidentského kandidáta.

Sociální demokracie původně slíbila, že zákon podpoří, pokud vzniknou dvě různé instituce: ÚSTR a ABS. Což se stalo, ale ona své slovo nedodržela. V roce 2006 do toho totiž vstoupila předvolební kampaň, kde se ÚSTR stal jedním z hlavních témat střetu mezi ČSSD a ODS. Tím pádem přestala být možná věcná diskuse, začalo se politikařit a sociální demokraté nakonec při schvalování zákona odešli ze sálu. Není pravda, že by neměli nabídky podílet se na té první radě, ale oni se pod vlivem Zdeňka Jičínského a dalších jestřábů rozhodli celou instituci raději zničit. Podali tehdy dokonce návrh na zrušení zákona o ÚSTR k Ústavnímu soudu. A když měli při další volbě rady v Senátu většinu, zvolili tam lidi, jejichž cílem bylo podle mě činnost ústavu paralyzovat.

Ano, Petr Fiala je dnes předsedou ODS, ale tehdy byl rektorem Masarykovy univerzity a měl vydaných dvacet odborných publikací. Další člen ODS Patrik Benda měl za sebou dlouholetou činnost v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Michal Stehlík byl děkanem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a měl také dobré badatelské výsledky. Když jejich odborné výstupy srovnáme s těmi Michala Uhla či Lukáše Jelínka, kteří byli v radě posledních pět let, je vidět zásadní rozdíl.

Mrzí mě to, ale za svou chybu to nepovažuju, to byl problém politiků a oni za to nesou odpovědnost. My jsme se tehdy snažili vycházet kritikům vstříc, změnil se název ústavu, osamostatnil se archív, rozšířilo se období působnosti na desetiletí předcházející únoru 1948. Pamatuju si, jak jsme tehdy upravovali preambuli zákona na základě kritických připomínek mimo jiné od tehdejších kolegů z Ústavu pro soudobé dějiny.

Česká republika není státem založeným na hodnotově neutrální ústavě. Píše se v ní o respektu k lidským právům a svobodě slova. Stát má svůj poměr k nedávné minulosti definován také prostřednictvím další legislativy, například v zákoně č. 198/1993 Sb., kde je pojmenována protiprávnost komunistického režimu a řečeno, že stát vyjadřuje úctu všem, kteří se podíleli na odporu proti němu. Stát má vůči obětem represí, na nichž měl sám v minulosti svůj podíl, odpovědnost a dluh, který by nejen ÚSTR měl splácet.

Podrobnější zadání úkolů pro ústav a archív definuje zákon o jejich vzniku. Ústav má provádět kvalitní historický výzkum a být důstojným partnerem pro podobné zahraniční instituce. Důležitá je jeho vzdělávací role. Může rovněž pomoci definovat postavení státu v situaci, kdy se Evropská unie nachází v krizi identity – zprostředkovat Západu zkušenost s fungováním systémů, které likvidovaly parlamentní demokracie.

Samotný model kontroly této instituce prostřednictvím parlamentu podle mě není špatný. Problém vidím v jeho zneužívání.

Předně, lidé, kteří v ÚSTR pracují, by měli splňovat přísná akademická kritéria. Ústav by neměl být vysokou školou a na pozice historiků přijímat, až na velmi talentované výjimky, lidi, kteří nemají doktorát. Vzhledem k počtu historiků dnes působících v ÚSTR bych zároveň očekával rozsáhlejší výstupy. A chtěl bych, aby ho vedli lidé respektovaní v historické obci, kteří za sebou mají ceněné publikace. Není dobře, když oddělení výzkumu vede středoškolák, na tom se asi shodneme. Rovněž by se na místa vedoucích měly vypisovat konkurzy, což se dnes moc neděje.

Obecně nemám obavy ze zneužívání ústavu v případě konkrétních politických kauz. Je podle mě dobře, že se třeba o tom, že byl Andrej Babiš registrovaným spolupracovníkem StB, vede veřejná diskuse. Dokonce si myslím, že by v takové diskusi měl hrát ÚSTR aktivní roli. Mohl přece již dávno uspořádat debatu například o využívání tajných spolupracovníků v podnicích zahraničního obchodu. Nic takového ale neproběhlo. Naopak Radek Schovánek, který proti Babišovi na Slovensku svědčil, byl z ÚSTR v rámci účelové reorganizace propuštěn.

Jsem rád, že je dnes přístup k dokumentům z ABS transparentní. Zneužití tady téměř nepřichází v úvahu. Jako daleko větší problém vnímám, aby ústav nebyl paralyzován, aby se z něj nestala instituce pro pokládání věnců. A to se z pohledu mé pozice předsedy odborů částečně stalo po nástupu osob blízkých sociální demokracii do rady před pěti lety.

Jako jedno z nesmyslných opatření vidím zrušení oddělení vytváření evidencí, které vypisovalo z archívních pramenů data a vytvářelo databáze, které jsou klíčem k vyhledávání v dokumentech. Potíž je v tom, že někteří mladší kolegové ani nechápou, o co tím přišli, nedochází jim složitost archívní matérie a nemají zkušenosti s archívní prací.

Těžko říct, je to ještě poměrně dlouhá doba. Smysl mít bude, pokud se bude držet původního zadání. Věřím, že nadcházející výměna členů Rady ÚSTR napomůže potřebné reflexi dosavadní činnosti a že tentokrát budou senátoři volit uvážlivěji a vyberou osobnosti, které zaručí, že ústav dostane potřebný svobodný prostor pro svou činnost. Vzhledem k současné politické situaci, nárůstu populismu a nekritických náhledů na minulost je to více než potřebné.

Stát má diskusi o minulosti podporovat. (…) Měl by ale zůstat jen moderátorem, neměl by protežovat jeden konkrétní výklad. V tomto směru neměl český stát zatím příliš šťastnou ruku. Prosadila se tady idea historie, která má jen ratifikovat předem daný závěr. V Německu zvolili jiný přístup: zákon, který zřizoval tamní BStU, mu vytyčil úkol, ale nepředjímal výsledek. Není tam ani známka po naduté velkohubosti zákona o ÚSTR – historik Pavel Kolář, červen 2016.

ÚSTR byl zakládán s bojovným entuziasmem a odhodláním konečně „se vyrovnat s minulostí“ a jejími rezidui. Výsledkem byly brzké hádky mezi členy ambiciózní zakladatelské garnitury, které ho od samého počátku paralyzovaly. Současná levicová rada a jí dosazené nové vedení jsou pak důsledkem politického protitlaku. Nevím přesně, jaký je jejich cíl, ale zdá se, že by chtěli těžiště výzkumu posunout do oblasti klasických sociálních studií. Jenže pak by ÚSTR ztratil svůj původní účel – historik Jiří Suk, březen 2015.

Úkolem ústavu určitě není „vyrovnávat s minulostí“ celý český národ, protože to skutečně nemůže dělat státní instituce. Má ale umožnit veřejnosti uvědomit si, že minulost lze interpretovat mnoha různými způsoby – historička Muriel Blaive, leden 2014.

Ať bude podoba ÚSTR jakákoli, jistě to nepoznamená podobu našeho odborného diskurzu o komunistickém režimu. ÚSTR nejen že nemá na výklad naší nesvobodné minulosti monopol, ale ani nijak v takové debatě neudává tón – historik Oldřich Tůma, duben 2013.

Není náhodou, že stejně jako u nás vznikaly podobné instituce i v jiných zemích bývalého sovětského bloku z rozhodnutí pravicových vlád bez širšího společenského, tím méně politického, konsenzu. (…) Obávám se, že z pasti, kterou politici těmto ústavům nachystali, není úniku – historik Miroslav Vaněk, duben 2013.

Kolega Petr Blažek se před časem stal aktivistou a odborovým předákem – šéfem jedné ze tří odborových organizací, které toho času v ÚSTR působí (ještě nedávno u nás byly čtyři, což by při 150 zaměstnancích mohl být republikový rekord). Není překvapením, že se vůči svému zaměstnavateli vyjadřuje kriticky. Škoda jen že rezignoval na poslání historika a na práci s fakty. Když napadá odbornou úroveň současného ÚSTR, zapomíná uvést, že ústav má momentálně dvojnásobný počet historiků oproti roku 2013, od roku 2014 je na seznamu výzkumných institucí a díky tomu konečně získává výzkumné granty (v roce 2018 bude jejich roční přínos do rozpočtu cca 10 miliónů korun) a také se stal partnerem Akademie věd, nikoli jejím nepřítelem jako dřív. Kvalifikovanost zaměstnanců vzrostla, v současnosti pracují vysokoškolačky už i v sekretariátu. Fakta jsou snadno dohledatelná.

Zajímavější je ovšem jiná věc: umanuté lpění na určitém vidění minulosti. To je signifikantní pro české historiky, kteří svého času „dělali revoluci“ (nebo by aspoň něco takového činili rádi) a v době, kdy se pro mladou generaci otevřel svět a do oboru začaly vstupovat mezinárodní standardy, ocitli se poněkud mimo hlavní proud. Intenzivně prožívají pocit, že si jich odborná obec hledí méně, než by si zasloužili, a vždycky mají po ruce silnou emoci. Samozřejmě u všech historických témat vědí, jak je to správně – mají na to patřičně politický výklad.

Co je páteří argumentace kolegy Blažka? Představa, že ÚSTR je v krizi, za což prý může ČSSD, která zvolila do jeho rady lidi, jejichž cílem bylo činnost ústavu paralyzovat. V roce 2007 házeli sociální demokraté vznikajícímu ÚSTR klacky pod nohy, z čehož prý plyne, že v roce 2013 vyvolala puč. Cokoli, co by tomuto výkladu odporovalo, musí být pominuto. Že má dnes ÚSTR víc výstupů než kdykoli dřív? Že má vyšší rozpočet? Že má nejstabilnější vedení ve své historii? Že se k němu konečně hlásí kolegové z jiných výzkumných institucí? Že média skoro denně informují o výsledcích jeho činnosti? Ale kdež – je v naprostém úpadku. Přitom se ovšem pan kolega tohoto paralyzovaného pracoviště drží zuby nehty. Nebylo tomu tak vždy: svého času, když jej spoluzakladatel ÚSTR Pavel Žáček suspendoval z vedoucí funkce, což se dnes málo připomíná, se rozhodl ústav opustit. Zpátky ho pak přijal ředitel Jiří Pernes, z tábora „otců zakladatelů“ dodnes ostřelovaný. Jsou to paradoxy!

Umanutý výklad minulosti je ale obecnější problém. Člověk by rád řekl, že je to hlavně problém těch, kteří komunistickou diktaturu vnímají pozitivně a dodnes ji urputně hájí. To by nás vlastně nemuselo příliš trápit: v každé společnosti jsou a budou i lidé s bizarními názory – a pokud početně nepřeváží, patří to k věci. Horší ovšem je, když se ti, kteří jsou vůči komunistickému období kritičtí, liší od komunistů jen opačným znaménkem, ale nepřinášejí žádnou kvalitu navíc. Projevuje se to jednoduše: i oni odmítají skutečný dialog, i oni emotivně napadají každého, jehož pohled se jim nezdá, i oni ignorují fakta, která se jim do výkladu nehodí.

Zkuste dnes připustit, že byla za komunistů velká část lidí vlastně celkem spokojená, respektive že si v rámci svého každodenního „vyjednávání“ dokázali zařídit podmínky, které jim k životu prostě stačily. Není to nic, co by komunismus chválilo: to, že si člověk na něco zvykne, vpravdě neznamená žádnou hodnotu; jakási přijatá spokojenost může představovat i zatraceně nízkou laťku. Podivné ale je, že v dnešní svobodné době o tom nemůžete vést svobodnou debatu: okamžitě vypění sice nevelká, ale mediálně hlasitá skupina obránců pravého názoru. Nařknou vás z relativizování zločinů, z revizionismu a z bezprecedentní urážky všech, kteří za komunismu trpěli či položili oběť nejvyšší. Tak jako je obhajoba komunismu především věcí emocí, je stejně emocionální i dnešní antikomunismus.

Tím pádem je – a bude – velmi obtížné vysvětlit polistopadovým generacím, v čemže vlastně spočívalo zlo minulého režimu. Jistě: zmařené životy a násilí se zdají být nesporné. Nezapomeňme ale, že pro mladou generaci to začíná být stejně dávno jako čarodějnické procesy – a pokud se s tím bude setkávat jen přes emoce, skončí to v téže kategorii. Chceme-li upozornit na to, že rizika z normalizační doby dosud přetrvávají a že dědictví komunistických časů je dosud aktuální, musíme na to jinak. Máme-li pochopit, v čem spočívá zlo nesvobodných režimů, pak bychom měli nejdřív porozumět tomu, co vlastně znamená svoboda. Ale to nám asi nevyloží ti, kteří předvádějí jen nenávist a naštvanost, dokonce i kdyby byla oprávněná.

Před časem jsme se pokusili Ústavu pro studium totalitních režimů vetknout věru nesnadný cíl: pomoci české společnosti vymanit se z nesvobodné komunistické minulosti. Zkusit se krok za krokem učit žít jinak, jako vskutku otevřeně myslící pospolitost. ÚSTR se proměnil, za poslední roky z něj zaznívá méně siláckých slov a třeba pomoc školám, ve kterých se učí dějepis, se několikrát znásobila. Musíme si však přiznat, že má-li být cílem cesta ke svobodě, je to titěrně málo.

Patrně ještě dlouho budeme narážet na emoční odpor, zejména u studovaných historiků, kteří se stali aktivisty a bijci. Cesta před námi bude každopádně složitější a delší, než jsme si před pár lety mysleli. Ale není zbytí. Historie může být naší učitelkou, jak praví stará římská poučka, ale může být docela dobře i naší věznitelkou. To zatím vídáme častěji.