Článek
Jak vnímáte současnou situaci kolem ÚSTR?
Oldřich Tůma: Jestli jsou současné hádky okolo ÚSTR něčemu podobné, pak nejspíš Stroupežnického hře Naši furianti. Všichni křičí, volí co nejsilnější slova, zápasili by snad až do hrdel a statků. Nikdo ale není schopen střízlivého pohledu na jádro sporu. Musel by totiž zjistit, že není o ničem, co by svým významem aspoň vzdáleně odůvodňovalo takové nasazení a rozčilení.
Ať bude ředitelem kdokoli, jistě nezavře nebo nezneužije archívy bývalé StB. Jak by také mohl, když roky před vznikem ÚSTR garantoval otevřený přístup k těmto dokumentům zákon? Jaký smysl by mělo archívy zavírat, když byly léta přístupné? I kdyby tam opravdu byly nějaké kompromitující dokumenty, které by někdo chtěl dostat pod kontrolu, není jisté, že už jsou dávno někde okopírovány a připraveny k použití?
Ať bude podoba ÚSTR jakákoli, jistě to nijak nepoznamená podobu našeho odborného diskursu o komunistickém režimu. ÚSTR nejen že nemá na výklad naší nesvobodné minulosti monopol, ale ani nijak v takové debatě neudává tón. Co se v bádání o naší nejnovější historii vznikem ÚSTR změnilo? Jaká nastolil nová témata a jaké otázky? Při všem respektu k historikům, kteří v ÚSTR pracují a jsou autory některých zajímavých, i když většinou dílčích, studií, je přece dosavadní příspěvek této instituce k historiografii komunistického období našich dějin kvantitativně i kvalitativně marginální. Možná přinesl do obecného diskursu nereflektované sice, ale o to úpornější užívání termínu totalita. Ovšem asi ve významu: špatný-horší-nejhorší-totalitní. To je nálepka, nikoli analytický termín, který by nám byl při bádání o tom, jak fungovaly nedemokratické režimy, užitečný. Možná akcentoval téma třetího odboje, z odborného hlediska ovšem někdy dost problematickými postupy.
A proto takový křik? I jinak vcelku příčetné postavy naší politické scény samy sebe zesměšňují výroky o pravicovém bolševismu, dubnovém puči atd. Navíc to není poprvé, minulá řediteliáda probíhala před třemi roky úplně stejně.
Co na ÚSTR není marginální ani náhodou, je jeho rozpočet. Racionální debata o tom, jak takové prostředky co nejefektivněji v zacházení s naší nedávnou minulostí využít, měla se vší vážností proběhnout už v letech 2006 až 2007, kdy se o vzniku ÚSTR rozhodovalo, a snad by na ni nebylo pozdě ani nyní.
Pavel Horák: Debata je sice vyhrocená, o to ale může být produktivnější. Trochu mně připomíná spory v Německu z doby zakládání Gauckova úřadu. Tehdy historikové a publicisté se stejným zápalem diskutovali, zda byl třeba režim NDR v sedmdesátých a osmdesátých letech spíše represivním diktátorským systémem, nebo částečně také vládou jakési hybridní „společenské smlouvy“. Z věcné části jinak zideologizované rozpravy ale nakonec vyznělo několik zásadních otázek, třeba to, kde je vlastně předěl mezi represivním režimem a soukromými životy a názory a kde hranice mezi jakýmkoli systémem a soukromými životy vůbec.
Miroslav Vaněk: Ústav se stal vlastním zajatcem hned při svém zrodu. Politické sudičky, převlečené do senátorských obleků, mu totiž daly do vínku nedomyšlený zákon, který garantoval převahu politiky nad vědou. Těžko říci, proč část historiků dnes znovu – a tentokrát dobrovolně – strčila hlavu do chomoutu politiky.
Současnou situaci pokládám za žalostnou jak vzhledem k vlastnímu vývoji instituce, tak vzhledem k neodborné a zpolitizované diskusi, která je pojímána jako „boj o ÚSTR“. Vyvolává to pocit, jako by byl ústav málem jedinou zárukou naší svobody. V této zemi však existuje řada vědeckých pracovišť v rámci Akademie věd i desítky dnes již renomovaných kateder a ústavů v rámci sítě terciárního školství. Kritický a pluralitní výzkum soudobých dějin je tudíž zaručen. Nikdo se nemusí obávat (dokonce ani premiér Nečas nebo kardinál Duka), že by nové generace historiků chtěly cokoli zamlčet, že by nechaly zcizit archiválie a dokumenty. Domnívám se však, že podstatou věci zde není ochrana dokumentů, ale obava pramenící z rozdílné interpretace naší minulosti (která rokem 1989 nekončí). V případě této interpretace však nikdo žádnou záruku neposkytne a nepomůže zde ani uzákoňování dějin; zaplať pánbůh.
V listopadu 1989 jsme se bránili monopolu jediného výkladu naší minulosti, usilovali jsme, krom jiného, o názorovou pluralitu. Smyslem vědy je nalézání odpovědí na stále nové a nové otázky (doprovázené začasto pochybnostmi) a věcná názorová diskuse. Avšak diskuse, která měla zaznít ještě před zakládáním samotného ÚSTR, se rozvíjí až dnes a velmi vyhroceně, v jakési „třídní“ dichotomii. Tak to možná, bohužel, stále ještě chodí v politice, ale ne ve vědě. Pluralita názorů je zárukou, že nezvítězí otřepaná teze o vítězích, kteří píší dějiny. Takové poznání jako by v některých fundamentálních názorech zastánců stávající filosofie činnosti ÚSTR zatím chybělo.
Jak hodnotíte dosavadní odborné výstupy ÚSTR?
Oldřich Tůma: Zaměstnanci (často ovšem už někdejší) ÚSTR jistě vydali řadu zajímavých prací, a ani časopisy, které ústav vydává, nejsou špatné. Takový osobní názor ale není žádné kritérium. Výzkumní pracovníci ÚSTR a ještě více vedoucí pracovníci by měli být pravidelně atestováni. Celá instituce by měla projít důkladnou evaluací, při níž nejde o počet publikací a o to, komu se líbí, nebo nelíbí. Měl by být vytvořen přehled o tom, zda a jak jsou tyto publikace recenzovány, jak často jsou citovány, jaké výstupy a jak často si našly cestu k publikování mimo periodika, jež vydává samotný ÚSTR, jak často publikují zaměstnanci ÚSTR v zahraničí, jak často jsou zváni na mezinárodní konference, jak jsou zakomponováni do mezinárodních badatelských projektů a o mnohém dalším. Je opravdu s podivem, že minulé vedení a minulá Rada necítily potřebu ani po pěti letech nic takového iniciovat. Evaluace tohoto typu by měla být svěřena komisi sestavené z externích, domácích i zahraničních odborníků. Vůbec by asi bylo dobře, kdyby jednotliví radní nepodléhali pokušení být amatérskými plánovači a hodnotiteli výzkumu, ale aby Rada vytvářela odborné výběrové i evaluační komise a teprve na základě jejich závěrů a doporučení rozhodovala.
Pavel Horák: V ÚSTR vznikla řada užitečných výstupů, otázka je za kolik, na to odpověď neznám. Obecně mám ale nedůvěru k vědeckým institucím, do jejichž řízení příliš mluví politici. Potom bude vždy hrozit nestabilní prostředí, strana zrovna tahající za kratší konec mocenského provazu bude mluvit o „čistkách“ nebo „puči“. Nicméně demokraté napříč spektrem by se myslím měli shodnout alespoň v tom, že represe by měly být nadále připomínány, ale ne způsobem politické kampaně.
Miroslav Vaněk: Vzhledem k rozpočtu této instituce, který přesahuje rozpočet všech akademických historických ústavů dohromady (ty však zkoumají celé dějiny našeho státu od pravěku až po současnost, a to i v mezinárodním kontextu, nikoli pouze úzkou oblast činnosti represivních složek období nesvobody), čekal bych produkci mnohem vyšší. Na druhou stranu nejde jen o kvantitu produkce. To, že doposud neexistuje jakákoli syntetičtější práce o StB, že neexistuje komplexnější a mnohem více vrstevnatý pohled na problematiku agentů a jejich získávání, je zarážející.
Naopak jako pozitivní hodnotím skutečnost, že se v ÚSTR objevilo během jeho existence několik mladých a schopných historiků, kteří jeho prostřednictvím dostali šanci a přesvědčili odbornou i laickou veřejnost o své erudici. Je jen symptomatické, že tito historici museli (nebo sami uznali za vhodné) ústav opustit.
V čem vidíte smysl podobných ústavů paměti národa v postkomunistických zemích?
Oldřich Tůma: Problém je, že situace v dalších zemích moc podobná té naší není. Především v Polsku a Německu ne.
Polský IPN je rozsahem své činnosti (má na starosti i vyšetřování a stíhání zločinů), velikostí a prostředky, jimiž disponuje, ale také prestiží a kvalitou a množstvím odborných výstupů něčím úplně jiným než ÚSTR. Je skutečně národní institucí. Vznikl ovšem na základě společenského konsensu a také konsensu historické obce. Ne jako akce malé skupiny všem navzdory a bez řádné debaty jako u nás. Navíc od počátku byl IPN koncepčně i personálně velmi úzce provázán s jinými, univerzitními i akademickými, badatelskými institucemi. ÚSTR, především v prvních letech své existence, naopak programově usiloval o „skvělou izolaci“.
Německý Gauckův úřad vznikl jako občanská iniciativa hned po revoluci a jeho hlavním smyslem bylo zachránit, uchovat a zpřístupnit dokumenty Stasi. Není a nikdy nechtěl být zastřešující a vedoucí institucí ve výzkumu, vzdělávání, osvětě. Takovou roli v Německu hraje mnohem spíše Die Bundesstiftung zur Aufarbeitung der SED-Diktatur, která při malých nákladech na svůj vlastní provoz dokáže každoročně distribuovat velké prostředky a podpořit stovky nejrůznějších projektů. Kéž bychom byli schopni a ochotni tady hledat inspiraci.
Především ale v Německu od počátku panuje mezi demokratickými politickými stranami jakási gentlemanská dohoda o tom, že témata komunistické minulosti nejsou využívána jako nástroj politického boje. U nás se v polovině minulého desetiletí pravice rozhodla učinit z otázek minulosti (včetně plánu na zřízení ÚSTR) důležitou součást své politické strategie. Jen ten, kdo trpí velmi rozostřeným zrakem, nevidí, že taková politika dějin je sice nominálně zaměřena proti KSČM, v realitě však proti sociální demokracii. A jen slepý nevidí, že taková politika je z hlediska svého účelu opakovaně naprosto kontraproduktivní.
Miroslav Vaněk: Smysl těchto úzce profilovaných institucí, které v sobě zahrnují starost o archiválie, jejich výklad a zároveň osvětovou činnost, zcela nechápu. Rozumím ale motivům, které k jejich vzniku vedly. Vedle určitého zájmu o výbušné materiály StB a fascinace tajnými službami tady šlo o věc politickou. Není náhodou, že stejně jako u nás vznikaly podobné instituce i v jiných zemích bývalého sovětského bloku z rozhodnutí pravicových vlád bez širšího společenského, tím méně politického, konsensu. Je dobré pátrat, jak se těmto ústavům daří u sousedů dnes (Polsko, Slovensko). Z mezinárodních konferencí a workshopů, které nepořádají samotné zmíněné instituce, bohužel vyplývá, že ani zde tyto ústavy vědeckým renomé neoplývají, že jsou považovány spíše za instituce sloužící k legitimizaci určitých politických a myšlenkových diskursů (neoliberálních, nacionálních atd.). Obávám se, že z pasti, kterou politici těmto ústavům nachystali, není úniku. I když bych se rád mýlil, tvrdím, že jako politické byly založeny a jako politické budou i v budoucnu obsluhovány a obsazovány.
