Francouzská historička Muriel Blaive: Nediktovat, co je pravda

To přece může udělat pouze každý člověk sám za sebe, navíc jen s tou svou. Úkolem ústavu určitě není „vyrovnávat s minulostí“ celý český národ, protože to skutečně nemůže dělat státní instituce. Má ale umožnit veřejnosti uvědomit si, že minulost lze interpretovat mnoha různými způsoby, a má zajistit, aby se tyto různé výklady staly součástí svobodné veřejné debaty. Jde o to, aby si lidé uvědomili, že minulost je komplexní a že uniformní paměť společnosti neexistuje. Zároveň musí stanovit dobrou metodologii, aby se z této otevřené diskuse daly činit vědecky hodnotné závěry. V praxi to například znamená stanovit přísná metodologická pravidla pro zpracovávání archívů StB či orálněhistorických pramenů.

Myslím, že Češi umějí bojovat – akorát zvažují, za co a co tím můžou ztratit. V roce 1956 si mysleli, že mohou víc ztratit než získat. Československo na tom totiž bylo v padesátých letech relativně dobře a v porovnání se západními zeměmi občas i lépe, protože nebylo zničeno válkou. Ekonomika sice strádala, ale to na Západě taky, potravinové lístky se třeba v Británii používaly až do roku 1954. Není pochyb, že Češi už tehdy měli komunistů dost a chtěli návrat k demokracii, ale protože bylo jídlo, práce, rádia i auta nebo aspoň šance ho získat… Prostě když jste na tom opravdu špatně, bojuje se líp.

Hodně mi připomíná francouzské vyrovnávání se s vichistickým režimem. I tam se obyvatelé najednou ocitli v diktatuře – a co teď. Zajímají mě kompromisy, co byl kdo schopen obětovat po etické stránce. Jak se lidé chovali, aby přežili.

Způsob, jak se s tím Francie popasovala, určitě není dobrým příkladem pro postkomunistické země. Hned po válce byli všichni Francouzi z Vichy „hrdinové“, kteří „trpěli pod nacisty, proti nimž ale srdnatě bojovali“, a za to jim pak plošně rozdávali medaile. Zrádců bylo jen pár… Načež americký historik Robert Paxton na začátku sedmdesátých let zjistil, že Vichy a Pétain byli mezi obyčejnými lidmi v podstatě populární a těšili se do určité míry podpoře. Nemyslím si, že běžní Francouzi byli tímhle „objevem“ překvapeni – zažili to, věděli, o čem Paxton mluví, ale historici a politici začali bít na poplach: Jak to, že si někdo dovoluje zpochybnit, že francouzský národ byl národem hrdinů, kteří bojovali proti totalitní moci! A jak si to vůbec může dovolit cizinec? Reakce byly ostré a ne zrovna důstojné.

Donedávna se tu bral jako samozřejmost, přitom viděno ze západní Evropy vypadal spíše jako zastaralá připomínka dogmatických ideologických hnutí ze šedesátých a sedmdesátých let. Zpolitizovaný antikomunismus je zjednodušená ideologie podobně jako komunismus – nabízí snadné odpovědi na všechny otázky. Nejspíš byl dlouho oblíbený proto, že odváděl pozornost od současných problémů, respektive od toho, jestli my sami děláme dost pro to, aby naše demokracie fungovala.

Osobně se ale domnívám, že se česká společnost pomalu dožaduje práva na jistou míru nostalgie po komunistickém období. Samozřejmě si nemyslím, že by tady někdo rád vzpomínal na diktaturu a strach, spíše na sociální jistoty, období, kdy měl čas na svou rodinu, kdy mezi lidmi ještě panovala jistá solidarita. Když se někoho zeptáte, jestli lituje konce komunismu, odpoví, že samozřejmě ne, že to byl strašný režim. Ale když se zeptáte, jestli bylo tenkrát něco lepšího než dnes, vyjmenuje hned několik věcí.

Ta frustrace roste z toho, že se po roce 1989 ne všichni mohli uplatnit takovým způsobem, v jaký doufali. Velké možnosti se objevily hlavně před těmi, kteří na ně měli energii, případně věk a mohli se vypracovat. Lidé objevili, že demokracie neznamená automaticky životní štěstí.

Největší chybou komunistického režimu bylo podle mě uzavření hranic. Z rozhovorů, které jsem vedla s lidmi žijícími na rakouské hranici, v Českých Velenicích, jsem se přesvědčila, že to je něco, co lidé komunistům nikdy neodpustili. Hodně by si toho nechali líbit, ale to, že byli nuceni žít mezi ostnatými dráty, ne.

Mimochodem životní styly na Západě a na Východě se nelišily tolik, jak si dnes představujeme. Hranice západních států sice nebyly uzavřené, ale jejich obyvatelé nijak zvlášť necestovali, létat bylo drahé, takže se většinou jezdilo na dovolenou autem buď po vlastní zemi, nebo k sousedům. A co se týká třeba kariéry, měli obyvatelé západních zemí určitě větší možnosti, na druhou stranu nebylo zvykem měnit zaměstnání. Člověk nastoupil do firmy a v ní pak pracoval celý život, stejně jako bydlel celý život v jednom domě. A vůbec největším omylem je představa, že na Západě v osmdesátých letech panovala demokracie, jak ji známe dnes. I tam fungovala propaganda a cenzura, alespoň ve Francii, kde jsme měli tři veřejnoprávní televizní kanály, přičemž vláda jmenovala jejich ředitele a do jisté míry dohlížela na způsob, jakým kritizovaly politickou praxi. Když vybuchl Černobyl, v televizi lživě ohlásili, že se radioaktivní mrak zastavil těsně před francouzskou hranicí; stát dodnes nepřiznává odpovědnost za související případy rakoviny. Rozvoji lidských a hlav ně občanských práv hodně pomohla až Evropská unie a globalizace v devadesátých letech.

Ideologie sametové revoluce říkala, že od teď bude všechno lepší, protože je přece demokracie, tvrdit opak by znamenalo podkopávat národní morálku. Navíc bylo hned po revoluci, v roce 1993, zákonem stanoveno, že v Československu panoval zločinecký režim – a kdo by chtěl obhajovat zločince?

Velké pokušení a velký problém je posuzovat, respektive odsuzovat chování lidí za minulého režimu z dnešního pohledu. Morální meze se posunuly, ale jestli chceme chápat, proč se ten či onen choval, jak se choval, musíme brát v úvahu, co říkaly tehdejší normy: udávat byla občas zákonná povinnost (třeba v hraničním pásmu) a část obyvatelstva se prostě chovala podle norem vlastního státu, ať už ze strachu, či protože systému věřili, nebo tuto povinnost používali jako alibi. Někteří lidé zase měli tendenci se chovat patrioticky, chtěli „pomoct svému táboru“. Další byli vydíráni. Atak dále. Vždycky je potřeba přidat historický kontext a osobní okolnosti, a ne aby nám bylo dopředu jasné, kdo byl hajzl.

Vezměte si třeba velký problém seznamů spolupracovníků StB. Dalo by se předpokládat, že každý člověk na seznamu je zavrženíhodný, ale jak skutečně poznám jen z jeho jména, pod jakým tlakem byl, kdo ho ohrožoval? Navíc zrovna tyto zdroje jsou kontroverzní a nelze brát za bernou minci všechno, co je v nich zapsáno – ostatně psali je pracovníci StB.

Bylo by skvělé mít jasná kritéria dobrého a špatného chování, ale ta prostě k dispozici nejsou. I proto je důležité nedržet se jedné verze historie a nediktovat v televizi divákům, co je pravda a co ne. Komunismus a diktatura jsou hodnotově určitě horší než demokracie a můžeme být šťastní, že žijeme v demokracii. Zároveň je však důležité pochopit, že komunismus měl své populární stránky. Byla bych ráda, kdyby ÚSTR, který slouží také jako ústav paměti národa, uměl ukázat například mladým lidem, že všechno nebylo černobílé, a pomohl jim pochopit, co jejich rodiče zažili, proč dělali kompromisy, když je dělali, a jakou hodnotu měl jejich odpor, když se systému postavili. Důležitá je ochota přemýšlet.