Dva dny do katastrofy: Vrátil se žít do černobylské zóny. Neopustí ji ani v rakvi

Pamatuji si na tu noc velmi dobře. Viděl jsem kouř. Kouřový oblak. Nad reaktorem se blýskalo. Mezi sousedy se šuškalo, že se něco stalo na elektrárně. To víte, na vesnici se vše šíří docela rychle. Jenže oficiální informace chyběly. Teprve po pár dnech přijelo auto s úředníky a dostali jsme nějaké jódové pilulky.

Nebáli jsme se, ale nebezpečí jsme dobře vnímali. Věřil jsem však, že je vše v pořádku. Důvěřoval jsem vládě. Pravda je, že od té doby mé tělo umí poznat radiaci. Neumím to popsat, ale prostě to vycítím.

Víte, to záleží, jak se na to díváte. Ano, není to jednoduchý život, ale my to tu prostě máme rádi a nechceme jinam. Elektřinu tu máme, voda je ze studny, v létě tu máme ovoce, zeleninu i dostatek hub.

Podívejte se, když jsme se stěhovali zpět, obecně lidi často varovali, že v zóně nelze přežít déle než sedm let. Když se toho dožijeme, tak my tu budeme brzy už 30 let. Mám nemoci, ale ty jsou ze stáří, ne z radiace. Zóna je specifická. Jedno místo je hodně radioaktivní a o 20 metrů vedle není nic. My jsme tu v pohodě, máme tu menší radiaci, než je v centru Kyjeva.

Aktuálně tu jsem já, moje manželka a další dvě ženy. Ale ještě před deseti lety tu žilo nějakých sedm rodin. Před nehodou tu bylo určitě přes tisíc lidí.

Když se řešil možný návrat, byl jsem jakýmsi starostou naší oblasti. Jednoho podzimního večera jsem dostal příkaz, abych obešel všechny lidi z vesnice a jejího okolí. Měl jsem zjistit, zda mají zájem vrátit se. Říkali mi – jestli jdeš ty, tak jdeme také. Žil jsem s lidmi v harmonii a snažil se jim pomáhat. Lidé tu byli pro mě. Nechlubím se, ale bylo to tak.

Nakonec se podepsali pod návrat všichni ti, kdo měli kam se vrátit. Chtělo se vracet celkem kolem tisíce lidí, ale nejen odsud, i z okolních vísek. Ale domy byly za tu dobu hodně shnilé a na jejich obnovení bylo třeba hodně práce. Jiné byly zcela stržené. Někteří to vzdali.

Dostávali jsme příspěvky na obnovu obydlí. Tehdy jsem pracoval zcela běžně 14 hodin denně, i více. Někdy klidně i 24 hodin v kuse. Peníze mi z toho všeho plynuly dobré, ale pracoval jsem bez ustání. Od osmi jsem pracoval a večer jsem šel na stráž. Mladí byli neskutečně drzí. Ve dne se koupali a v noci kradli seno.

Nepřemýšlel. Po návratu tu bylo vážně hodně práce. Jako hlídač této části zóny jsem pracoval dlouhá léta. Byl to jistý příjem a já si někde sem tam přivydělal 200, 300, či dokonce i 1000 rublů. Najednou jsem měl peníze na stavbu nového domu a koupi auta Záporožec.

Dříví zatím ještě štípat můžu, ale už to začíná jít špatně. Máme tu ale třeba mobilní telefon, kdyby byl nějaký problém. Průvodci a stráže mi sem tam přivezou něco navíc k jídlu nebo potřebné věci z obchodu. A samohonku (domácí pálenku – pozn. red.) si ještě vyrobit zvládnu – cukr, droždí a vodu mám. Tu máte, ochutnejte!

Narodil jsem se tu, dům postavil vlastníma rukama a také tu i zemřu a spočinu. Patřím sem.

Zítra vyjde: Žádné moře. Jejich hlavním cílem je radiace