Čtyři dny do katastrofy: Opuštěný Černobyl? Ale kdeže

„Do zóny budeme každý den jezdit vlakem. Jede v půl deváté. Nepřijdeš včas - nejedeš a přišel jsi o den v zóně. Pak už není jak se tam jinak dostat,” varuje člověk, který týdenní výpravu za východoevropským radiačním hotspotem naplánoval. První tři věty stačily na dostatečné vynervování a nastavení několika simultánních alarmů na všech zařízeních, která toho jsou schopná.

Ne že by byla představa volného dne ve městě Slavutyč sama o sobě něčím hrozným. Program byl extrémně našlapaný a ztráta byť i jediného dne by znamenala vynechání návštěvy důležité části zóny či, nedej bože, samotné elektrárny. Nepřipadá v úvahu. Kdyby měl alarm můj kapesní otvírák na láhve, nastavil bych raději i ten.

Zdejší supermarket má otevřeno do 11 hodin večer. Chci si jít ještě nakoupit. Vše je v porovnání s českými cenami výrazně levnější, až se nestačím divit. Láhev prémiové vodky stojí kolem 80 hřiven, tedy v době mé březnové návštěvy asi 70 korun. Ty nejlevnější se dají pořídit zhruba už za pětadvacet českých.

„Dekontaminaci nesmíš podcenit. Po návštěvě zóny si vypláchni ústa vodou a pak vypij jednoho či dva panáky vodky,” říká mi průvodce Sergej. Mžourám na něj a měřím si ho nedůvěřivým pohledem. Pokyvuje hlavou na znamení toho, že to myslí vážně.

„Já to dělám každý den a nemám žádný problém,” zdůrazňuje. Přemítám, že o tom problému by se dalo dost dobře polemizovat, ale nakonec rezignovaně kývnu. Nakonec jsem na Ukrajině. Kupuji si něco k snědku na další den, limonádu, buchtu k snídani a zmíněnou vodku. V přepočtu mi z peněženky nezmizela ani stokoruna. A to se ještě dozvídám, že je ve městě Slavutyč draho oproti jiným částem Ukrajiny. Zaměstnanci elektrárny jsou totiž placeni výrazně lépe než průměrný pracovník v zemi.

Slavutyč je asi pětadvacetitisícové město ležící jen nějakých 10 kilometrů od ukrajinsko-běloruské hranice. Podobně jako byla dříve Pripjať zaměstnaneckým městem pracovních sil jaderné elektrárny Černobyl, i Slavutyč je obývána převážně těmi, jejichž pracovní život je s dlouho nefunkční elektrárnou spjatý.

To byla první věc, kterou jsem příliš nechápal. Elektrárna Černobyl od roku 2000 nevyprodukovala ani watt elektřiny, a přesto tam pracuje ještě někdo kromě těch, kteří připravují nový obloukový sarkofág na uvedení do provozu? Proč? A kolik jich tam pracuje?

První odpovědi jsem měl dostat hned ráno. Nemohl jsem dospat a v noci jsem se budil skoro každou hodinu. Jednou jsem se rozespalý málem napil vodky místo pomerančové limonády, která byla také ve skle. Na poslední chvíli čichové buňky zafungovaly a já jsem se jen znechucením oklepal. Vidět mě Sergej, tak by asi jen pohoršeně zakroutil hlavou.

Na nádraží čekám už o půl hodiny dříve. Jako „černobylský panic” nechci nechat nic náhodě. Když přijíždí vlak, jsem překvapený. Na dlouhém nástupišti je hodně přes tisíc lidí. Vlaky jedou ráno dva, já vyrážím tím pozdějším. Nemusím být zrovna profesor matematiky, abych si spočítal, že pracovat do zóny dnes odjede minimálně 2500 lidí, nespíš ale ještě výrazně více.

Zahloubám se do kupeckých počtů, vstoupím do vlaku, sedám si na volné místo a slyším jen tiché „nět”. Překvapeně vzhlédnu k naproti sedícímu člověku, který mi ukazuje hrací kartu položenou na druhé straně lavice. „Nět. No. Sorry.” Z jazykového guláše usuzuji, že mám jít jinam. No dobrá. Vstávám a rozhlížím se, kam si sednu. Když se podívám lépe, na naprosté většině lavic něco je. Klíče, čepice, rukavice.

Právě jsem pochopil rezervační systém vlaku mířícího do uzavřené zóny Černobylské jaderné elektrárny. Ten, kdo vstoupí do vlaku ze skupiny známých jako první, rozhodí nejrůznější předměty po lavicích a zajistí jimi místo svým kolegům. Funkční řešení a místní ho evidentně plně respektují. Nechci dělat rozruch, a tak si nakonec sedám úplně do rohu, kde nic není. Když se nikdo neozývá do minuty od usednutí, s uklidněním si sundávám batoh. Ani ne hodina cesty a budu tam. Konečně.

Vlak do zóny jede značnou část trasy přes běloruské území. Nedaleko samotného Černobylu přejíždíme most přes řeku Pripjať. Dozimetr v kapse mi začíná pípat jako o život. Pln nervozity jej beru do ruky a sleduji, že jsem na místě s radiací 15krát vyšší, než jakou naměříte v ulicích Prahy.

Kolemsedící lidé jistě nemohli přehlédnout výraz v mých očích, protože mi těmi svými dávají najevo jemné pohoršení. Dochází mi, že pokud tu dozimetry turistům pípají pravidelně, musí jim to určitě lézt krkem. Jak by se mi asi líbilo, kdyby takhle pípali turisté v pražském metru? Nastavuji radiační limit pro spuštění alarmu o poznání výše a omluvně schovávám dozimetr zpět do kapsy.

Krátce po vystoupení z vlaku na stanici probíhá rychlá kontrola totožnosti a máme zelenou k tomu, abychom vyrazili objevovat zónu. Ptám se ještě rychle, jak je to tedy s počtem zaměstnanců v Černobylu aktuálně. Přibližně před rokem to prý bylo něco kolem sedmi tisíc, ale pracovní pozice začínají pozvolna ubývat. Odhadem jich je nyní prý zhruba šest tisíc, pracují ale na směny. Najednou jich tedy v elektrárně nebývá více než 2500.

Bezpečnostní opatření spočívají víceméně jen v rámových dozimetrech, kterými musejí zaměstnanci každý den po práci procházet. U těch, kteří pracují na výstavbě nového sarkofágu, jsou pak opatření samozřejmě přísnější, protože jsou vystaveni v absolutní blízkosti vybuchlého reaktoru výrazně vyšší radioaktivitě než ostatní pracovníci.

„Na čem tu ještě pracují?” nedá mi zvědavost a stále rýpu do toho, proč jsou zde lidé placeni tolik let poté, co elektrárna přestala plnit svůj účel. „Připravují ji k úplnému uzavření. Bloky jedna až tři byly vyřazeny z provozu oficiálně až loni v dubnu,” říká mi průvodce. Nezmůžu se na víc než na strohé „aha”.

Vždy jsem si představoval, že je oblast kolem černobylské elektrárny uzavřená a jediní lidé v okolí budou hlídači a stavitelé nového ochranného sarkofágu. O moc víc jsem se asi ani mýlit nemohl. A když už jsme se oklikou dostali k novému sarkofágu - v průběhu výstavby se značně prodražil a jediné, co nám do budoucna zřejmě zajistí, je více času. O tom ale až zítra...

Zítra vyjde: I Ukrajina má svou „Blanku” - černobylský sarkofág