Pět dní do katastrofy: Z očí pripjaťské panenky mrazí i 30 let poté

Ne nadarmo je Pripjať označována za město duchů. Dříve skoro padesátitisícové město už tři dekády zeje prázdnotou. Výbuch jaderné elektrárny Černobyl zaklapl působivě rozepsanou knihu, kterou Pripjať bezpochyby byla. A příroda si nyní bere zpět, co jí náleží. Není tak ničím výjimečným, když se podlahami některých budov či asfaltovou silnicí derou na povrch menší stromky.

Tady lidské pokolení svou kolonizační misi prohrálo na celé čáře. Vstup do budov ve městě byl už v minulosti zakázán, nejednou se tu s někým propadla podlaha a domy jsou logicky ve stále horším a horším stavu. Třicet let je třicet let.

Věkový průměr tam byl extrémně nízký. Škol a školek tu bylo habaděj a jen tak tak stačily pokrýt poptávku. Jenže právě školy a školky jsou dnes tím, co útočí na city návštěvníků Pripjati nejvíc. Zchátralé byty vypadají jeden jako druhý. Cokoli cenného už dávno zmizelo, a tak máte pocit, že se pohybujete ve vybydleném ghettu. Omlácené zdi, rozbité záchody a rozcupované gauče – to je nejčastější obrázek toho, nač v bytech narazíte. Ve školách a školkách je ale vše jinak.

„Fuj, to je ale vážně hnus,“ ukazuje parťák na panenku s urvanými končetinami a mně nezbývá než mu dát za pravdu. Když se rozkoukáme, rychle zjišťujeme, že ve škole je daleko více toho, co dokáže vyvolat depresi i u psychicky zdatnějšího jedince. Oznámkované sešity, učebnice s kreslenými obrázky, hračky nebo třeba i dětské botičky.

Škola, přes kterou jsme do této školky přišli, už má jednu z hlavních nosných zdí zborcenou. Pokud mi někde hrozí v uzavřené zóně Černobylské jaderné elektrárny reálné nebezpečí, je to tady. Jenže v podobných chvílích nemůžu zavřít oči a odejít. Stojím na místě, které už brzy nebude existovat. Za měsíc, rok, deset let – kdo ví. Rozhlížím se všude kolem sebe a našlapuji na špičky, ač to ničemu nepomáhá a není k tomu objektivní důvod. Zapomínám chvílemi i fotit. A to se mi jindy nestává.

Když přecházíme z místa na místo, ze školy do školy, ze školky do nemocnice, z nemocnice do továrny, všímám si, že se ve městě nachází větší množství různých maleb a graffiti. Několik z nich lze označit za vandalismus, většina z nich však má v sobě nějaký nápad. Obvykle mají depresivní nádech, znázorňují smutné a vyděšené osoby a zbloudilou generaci místních dětí. Některá graffiti se nacházejí na těžko dostupných místech, jiná můžete spatřit i na hlavním pripjaťském náměstí.

Právě tzv. pripjaťské stíny jsou asi nejznámějším pouličním uměleckým dílem, které tu můžete najít. Na několika zdech jsou siluety lidí, které působí děsivěji, než kdyby byl na postavách podrobně vykreslený každičký detail. Dítě sedící s hlavou položenou na skrčených nohou je toho důkazem. A najít jich můžete mnoho, stačí mít pozorné oko a dostatek času.

Opravdu nelze s přehledem říci, co je v Pripjati tím nejtísnivějším faktorem. Radiace je sice na některých místech stále přítomná (v extrémním množství třeba ve sklepě nemocnice, kde se nacházejí pozůstatky uniforem těch, kteří následky katastrofy likvidovali), ale na většině míst vám žádné nebezpečí nehrozí.

Ono známé ruské kolo a autodrom, které nikdy žádné dítě nesvezly, jsou paradoxně místem, kde si můžete alespoň na chvíli vydechnout. Otevřený prostor a notoricky známá stavba přímo před vámi jsou totiž jakýmsi uklidněním poté, co si při procházení budov dáváte dohromady střípky osudů místních obyvatel.

Prvního května 1986 měl být zábavní park za velkých oslav uveden do chodu. O pět dní dříve však došlo k něčemu, co zpečetilo osud tohoto parku, města i celé oblasti. Jednou provždy.

Zítra vyjde: Opuštěný Černobyl? Ale kdeže