Skalka s vůní borovic, která všedností rozhodně netrpí

Jako žádná vločka sněhu není stejná, tak i Pavlova skalková zahrada v Blížkovicích na pomezí Jihomoravského kraje a Vysočiny je od ostatních odlišná.

V jejím srdci pobrukují žáby, od severu ji zaplavuje vůně borovic a krom alpinek tu boj o pozornost svádějí také vzácné trvalky s keři. Každé zákoutí se má čím pochlubit. Ostatně přesvědčit se o tom můžete na vlastní oči 8. a 9. června v rámci akce Víkend otevřených zahrad.

„K desátým narozeninám jsem dostal dvě tašky napěchované rozchodníky, netřesky, rožci, floxy, aubrietami a kdoví, čím ještě,“ vypráví Pavel, jak se mu láska ke skalní drobotině připletla do života.

„Pak už to jen chtělo najít dostatečně velký pozemek,“ směje se. Ten současný obdélníkový, s kostelem sv. Bartoloměje v pozadí, má jeden hektar.

Z toho úctyhodných 6000 m2 pokrývá na tři sta tun kamene vyskládaného do různě vysokých terénních vln prošpikovaných stezičkami, které se zahradou vinou tak šikovně, že návštěvníkovi nic neutají.

Balvany, aby co nejpřirozeněji splynuly s okolím, pocházejí z nedalekého lomu u Jaroměřic nad Rokytnou. Část jich dokonce byla vytěžena spolu s těmi, jaké najdeme ve zdech tamního zámku.

Nejen jejich přitažlivé obliny dozdobené lišejníky a cestičky odhalující tisícero rozkvetlých skulin, ale také torza pařezů v roli dekorativních soch, rybníček, který se každé jaro stává kolébkou žab a čolků, nebo voňavý lesík vypěstovaný ze semenáčků borovice černé, v němž cukrují hrdličky - to všecko posouvá tuhle dvanáctiletou zahradu za hranice všednosti.

Překrásná, poměrně rozrůstavá modrofialová miniatura z rodu rozrazilů (Veronica saturejoides) okouzlila Pavla na cestě po Makedonii. Kompaktní polštářovitou šalvěj (Salvia caespitosa) s bleďounce růžovými květy si zase dovezl z Turecka.

Balkán vůbec je pokladnicí pozoruhodných druhů rostlin a jak pěstitel zjistil, ujímají se v jeho skalce ochotněji než ty, které s ním přicestovaly z Himálaje. „Těm totiž nevyhovují zdejší horká, suchá léta,“ vysvětluje, „proto jsem se zaměřil na suchomilnou vegetaci.“

Je lepší rostlinku vydloubnout celou, nebo z ní sklidit jen semínka? „V původních lokalitách sbírám především semena, protože rostliny nejlíp prospívají v prostředí, kde vyklíčily. Ty dloubané většinou buď nepřežijí zpáteční cestu, nebo šok ze změny klimatu.“

Ulovit si krásnou skalničku nebo trvalku můžete i tady v Blížkovicích. „Vždycky, když dorazí zájezd skalničkářů, zaběhnou rychle do množárny, teprve pak okouknou skalku, a nakonec se loučíme zase v množárně,“ směje se Pavel, který ročně vyseje na 250 druhů.

Pavlova zahrada se stala domovem bezmála 1500 druhů skalniček a trvalek. Některé okouzlují chlupatým kožíškem, jiné uspořádáním listů, další barvou, jako třeba lomikámen netřeskový (Saxifraga sempervivum), jehož květní stonky a zvonkovité kalíšky famózního purpurově růžového odstínu musejí být vidět snad i z vesmíru.

Každá z rostlin je jiná, všechny ale chtějí totéž: růst v obdobných podmínkách, jaké panují v jejich domovině. Zatímco primulím nesmíte odepřít vláhu, maličké kosatce vydrží i na úpalném místě bez dodatečné zálivky, jelikož umí střádat vodu na horší časy v masitých oddencích.

Jezírko pomůže tam, kde potřebujete zvýšit vzdušnou či půdní vlhkost nebo o pár stupínků snížit teplotu. Co ještě krom dobré znalosti rostlin musíme udělat, aby se ze skalky nestala noční můra?

„Vytrhávat plevel při každodenní obchůzce,“ radí Pavel. Ten se po každém návratu z hor nestačí divit, jakou paseku plevel nadělá. Pohromou se může stát i hmyz.

„Radost z toho, že se tu usadila vzácná majka obecná, mě rychle přešla, když mi z cenného koniklece (Pulsatilla) zbyly jen blizny.“ Dřepčíci zase patří ke známým škůdcům brukvovitých rostlin. Co ale Pavla loni v zimě udivilo, byly bochánky stálezelených ježatců (Acantholimon) ohlodané od zajíců.

„Vždyť jsou ostré jako jehelníčky!“ Neexistuje prý rok, aby nějaká kytka nezašla. Nenechte se tím ale odradit. Aspoň máte výmluvu k pořízení další a ještě lepší!

Může se vám hodit na Seznamu: