Mahónie je pro zahradu terno

Nerozhodnost botaniků způsobila, že mahónie neboli mahón, chcete-li, má hned dvě latinská rodová jména. Pod tím prvním – Mahonia – známe tento stálezelený keř odjakživa.

Ovšem ti, co si zakládají na nejmodernějších genetických poznatcích, jej přidružili k dřišťálům do rodu Berberis. Ať je to, jak chce, na jednom se všichni shodnou: mahónie je po všech směrech úžasná.

Narazíme na ni prakticky v každém zahradnictví. Často je zastrčená někde v koutě, z květináčů natahuje pár chudě olistěných větví, kterých není radno se dotýkat, protože štípou jako nabroušené jehličky.

Vlastně působí dost neotesaně a hrubě, a tak jí málokdo věnuje druhý pohled. Jen ti, kdo nedají na první dojem, získají v mahónii věrného parťáka a dříče, který jednoho dne, a nebude to trvat dlouho, zazáří v zahradě jako vzácný klenot.

Mahónie cesmínolistá (Mahonia aquifolium) si k nám našla cestu ze Severní Ameriky. Dosahuje metrové výšky v obou směrech. Žije-li v blahobytu, přidává několik desítek centimetrů k dobru. Pokud ji občas zastřihneme, zahustí se a vyroste z ní přitažlivá boubelka.

Lesklé listy s pichlavými okraji se nápadně podobají cesmíně – odtud druhové jméno. V mrazu nabíhají do bronzova. Část z nich opadává a uvolňuje místo hustým chomáčům vonných květů. Větve jsou jimi v dubnu a květnu tak obalené, že vypadají jako polité vanilkovým pudinkem.

Mahónie japonská (M. japonica) pochází z Číny. Měří okolo 1,5 m na výšku a asi o metr víc na šířku. Oblečená je do překrásné róby z téměř půlmetrových zpeřených listů. Ty se v několika poschodích shlukují do obřích rozet. Úplný architektonický sen!

Až 25 cm dlouhé, štíhlé hrozny citronově žlutých kvítků vonících po konvalinkách korunují rozety, které jsou na vzpřímených větvích posazené nejvýš. Když si keř zamane, vykvete už v listopadu. Občas nás překvapí při oblevě v zimě, kdy mu červenají listy. Jindy vyčká až na březnové sluníčko.

Mahónie prostřední (M. x media) je zahradní kříženec, jenž se dále dělí na odrůdy, z nichž nejoblíbenější se jmenují Charity a Winter Sun. Spoustu toho podědila po rodičovské mahónii japonské.

V dospělosti ji však o kousek převyšuje, nese matnější listy a sytěji vybarvená květenství, jejichž lákavý vzhled doplňuje nasládlá vůně unášená vzduchem.

Mahónie je synonymem vytrvalosti. Tam, kde zakoření, vydrží celá desetiletí. I když ji pozlobí mráz, což se v drsných zimách stává především choulostivější mahónii prostřední, stačí ostříhat poškozené větve, rány se rychle zacelí a rostlina znovu obrazí.

Z její schopnosti regenerovat se raduje každý, kdo rád váže kytice a motá věnce, v nichž ochotně zaskakuje za cesmínu. Jako stálezelená rostlina je ideální do živých plotů a k tvorbě kulis pro další rostliny.

Zajímavě kontrastuje se vzdušnými trávami, sametem vrbových kočiček i rudými výhony svíd.

Přátele si rychle nachází mezi jehličnany, na vřesovišti, na březích vod, nejsou-li trvale podmáčené, dokonce i v záhonech něžných květin.

Díky skromné povaze a odolnosti najdeme pro mahónii využití všude tam, kde by spousta dalších rostlin vypustilo duši. Přežije sucho pod stromy, chládek u severní zdi, teplo na střešní zahradě i průvan mezi domy.

Má-li z ní být nejkrásnější princezna pod sluncem, tak jí toho slunce moc nedopřejeme a nabídneme kyprou, humózní, nejlépe zamulčovanou půdu, do které před výsadbou zapracujeme kostní moučku.

V ideálních podmínkách vytváří mraky květů bohatých na nektar. Včely jim neodolají. Po opylení oplývá štědrostí modrých šťavnatých bobulí, jimiž se na podzim a v zimě ládují kosi. To jsou také hlavní rozsévači téhle krásné a zároveň užitečné dřeviny.