Hyacintovec vnáší do zahrady barvu čisté oblohy

O hyacintovci (Hyacinthoides) možná slyšíte úplně poprvé a v zahradě místo něj pěstujete omamně vonící hyacinty, modřence, konvalinky či otužilé ladoňky a vlhkomilné ladoníky (Camassia). Co s ním mají společného? Všecko jsou to mrazuvzdorné cibulnaté trvalky, kterým botanici přidělili místo v čeledi chřestovité Asparagaceae.

K nejrozšířenějším zástupcům rodu patří hyacintovec španělský (H. hispanica), který pochází ze slunného Pyrenejského poloostrova, a non-scripta. Ten roste divoce hlavně ve Velké Británii, a proto se mu říká britský.

Čím se od sebe liší a který z nich je vhodnější do tradičního okrasného záhonu?

Když oba druhy porovnáme, zjistíme, že hyacintovec španělský má lodyhu vzpřímenou, obklopenou květy ze všech stran. Tak trochu připomíná prořídlý hyacint.

Jeho britský kolega nosí modré zvonečky jen v jedné řadě na skloněném stonku, takže to vypadá, jako by se zdvořile ukláněl.

Ač jsou na tom výškově (od 25 do 45 cm) takřka stejně, působí jihoevropan hřmotněji, protože vytváří hustší trsy listů, které měří okolo 3 cm a jsou tak asi o polovinu širší. Bývají i delší, až 60 cm.

A květy? Když se během rozvíjení dívají sluníčku do očí a pak se nezdráhají otevřít do širokých zvonců, ba skoro hvězd, abychom dobře viděli na tyčinky s modrým pylem, je jejich vlastníkem nevonný hyacintovec španělský.

U druhu non-scripta jsou květy úzké, šíří kolem sebe sladce ovocné aroma a uvnitř skrývají krémově nažloutlé prašníky.

Všichni víme, jak je to s postrachem mšic slunéčkem sedmitečným. Existenci tohoto broučka ohrožuje přistěhovalec z Asie zvaný harlekýn. I on likviduje mšice po stovkách a tisících, jenže má dravější povahu, a když si na té naší berušce rovnou nesmlsne, může ji nakazit chorobou, vůči které ho chrání vlastní imunita.

I říše rostlin má své „harlekýny“.

Jedním z nich je i hyacintovec ze Španělska. Jako kytku neobyčejných půvabů si jej do svých zahrad pozvali zahrádkáři z celé Británie. Netušili však, že jim ze záhonů uteče do lesů a pokusí se z nich vypudit původní druh non-scripta, se kterým se snadno kříží.

Za našimi humny taková pohroma nehrozí, takže se jižanského krasavce nemusíme obávat. Nebo trpí ještě jiným nešvarem?

Toho, kdo nemá v zahrádce místa nazbyt, by hyacintovec španělský mohl časem naštvat, protože se rád a kvapem rozrůstá buď semeny, nebo ještě rychleji dlouhými výběžky, na kterých se tvoří nové cibulky.

Řešením je pravidelné vykopávání nechtěných trsíků (které neházíme na kompost, odkud by se dál šířil) či pěstování v nádobě.

Jinak rozdává jen samou radost, nám i opylovačům, a oproti hyacintovci britskému, který se u nás hůře shání, se bez problémů ujímá i na výhřevných pozicích, což z něj dělá ideálního kandidáta do veselých květinových záhonů s tulipány, kamzičníky (Doronicum), pryšci (Euphorbia), kuklíky (Geum), měsíčnicemi (Lunaria) i dalšími slunomilnými jarničkami.

Výborně zplaňuje v trávníku a pod listnatými dřevinami. Snadno prorazí půdním krytem tvořeným barvínkem (Vinca), břečťanem, tlustonitníkem (Pachysandra) či brslenem (Euonymus fortunei).

Vítané zpestření přináší do světlého stínu, kde žijí šťastně bohyšky s kapradinami, pšeníčko rozkladité (Milium effusum), plicníky a srdcovky (Lamprocapnos), se kterými vypadají blankytně modré květy kouzelně i ve váze. A nejen modré.

U odrůd mohou být i čistě bílé nebo růžové. Chceme-li se s nimi od dubna do května vídat, koupíme si cibulky a v srpnu či v září je vysadíme asi 10 cm hluboko do dobře propustné zeminy.

Po odkvětu necháme rostliny přirozeně zavadnout, aby do léta, kdy odpočívají, nasbíraly dostatek energie a mohly se k nám každý rok vrátit v ještě hojnějším počtu.