Kdo se ostýchá říci si doma o soukromí, používá neverbální gesta. Ta ale nemusejí stačit

Po uzavření školy i spousty institucí a s přechodem spousty lidí na home office se stala v minulých týdnech otázka soukromí jednotlivých členů v rámci domova velmi důležitou.

Domov považuje za soukromé prostředí 75 procent Čechů. Právě od domova naplnění potřeby po chvílích soukromí lidé očekávají. Možná překvapivě je obdobné množství Čechů, konkrétně 78 procent, přesvědčeno, že k většímu soukromí nepotřebují velký dům nebo rozlehlý byt. Mnohem důležitější je pro ně to, jakou kontrolu mají nad společně obývaným prostorem a jaké vztahy udržují s lidmi, s nimiž tento prostor sdílejí.

Z průzkumu mezi tisícovkou respondentů nazvaného Life at Home, který švédská společnost každoročně realizuje, vyplynulo, pro koho bývá doma soukromí hůře dostupné. Jsou to ti, kteří pečují o někoho dalšího (20 procent), studenti a mladí lidé ve věku od 18 do 34 let, kteří žijí buď s rodiči, nebo se spolubydlícími (20 procent) a také rodiče s malými dětmi do sedmi let (24 procent).

Nemožnost užít si soukromí ale často neplyne z technických předpokladů konkrétní domácnosti. Dle zjištění společnosti to často způsobují sami její obyvatelé, neboť každý z nich má jinou představu o tom, co pojem soukromí zahrnuje.

Za příčinu nedostatečného soukromí tak - opět možná překvapivě - považuje nedostatek financí pro eventuální úpravy domova jen 16 procent Čechů.

Větší problém než skutečný nedostatek soukromí v domácnostech tak představuje spíše neschopnost či neochota jednotlivých jejich členů vyžádat si ho na chvíli pro sebe. Je to prý téměř polovina Čechů, kdo to neumí - 45 procent. Proto se v takové chvíli obvykle uchylujeme k neverbálním náznakům.

O tom, že by přímočará žádost působila neslušně, nebo se dokonce jejich okolí urazilo, je přesvědčeno 16 procent Čechů. Mlčení ale věci spíše komplikuje.

„Vyjádřit se a vyslovovat svá očekávání je cesta, jak se ve vztahu vyhnout odcizení a frustraci z nenaplněných představ. Vyjasňování si vzájemných nároků vyžaduje ochotu a schopnost poslouchat toho druhého. Neznamená to, že se úplně vyhneme konfliktům. Ty jsou sice nepříjemné, ale přinášejí možnost posunout se dál. I v těchto situacích platí, že partnerská komunikace musí být založena na respektu a vědomí vzájemné odpovědnosti,“ říká psycholog a terapeut Boris Štepanovič.

Jedním ze způsobů, jak se snažíme dát spolubydlícím najevo, že chceme být sami, je odchod do jiného pokoje (ve 31 procentech případů), nebo vyhledáme svůj oblíbený koutek, kde máme ve zvyku si číst nebo dělat cokoli, co nás baví (ve 26 procentech případů).

Pětina lidí si raději vymyslí nejrůznější aktivity jen proto, aby kolem sebe postavila pomyslný štít chránící je před okolním světem.

Další lidé si berou na pomoc nejrůznější technologie. Pro 15 procent je takovým nástrojem nasazení sluchátek. Dalších 13 procent se uzavírá do vlastního světa díky mobilnímu telefonu a dalším inteligentním zařízením.

V současnosti pak spousta lidí potřebuje soukromí na práci. Tehdy nejde již jen o jisté pohodlí, ale mnohdy o nutnost. Ta pak vede mnoho lidí k tomu, že si nakonec domácí pracovnu, či jen pracovní koutek vytvoří v ložnici.

Zdá se to jako logické řešení. Tato místnost je již z principu plánovaná jako klidné místo, v mnoha domácnostech bývá proto i poněkud stranou. Takové rozhodnutí má však svá proti.

Často je v ložnici zřizován například i pracovní koutek, najdeme tu počítač a v mnoha případech i televizi. „V takových případech však máme tendence v ložnici trávit více a více času a když přijde večer a my bychom měli odpočívat, je o to těžší vypnout a spát,“ upozorňuje interiérová designérka Anke Glutová na častý nešvar. Ložnice by přitom měla opravdu sloužit pouze k odpočinku, čemuž by mělo odpovídat i její zařízení.

„Je-li opravdu nezbytně nutné do ložnice umístit pracovní stůl, doporučuji jej od zbytku místnosti oddělit, například paravánem či jinou zástěnou,“ radí odbornice.