Jedna z nejtenčích obytných budov světa vznikla kvůli sváru dvou bratrů

Dům, který stojí na pobřeží, a tudíž v urbanisticky a realitně velice zajímavé lokalitě, a má tak skvělý výhled na moře, není snad ani tak domem jako spíše zdí. Právě to byl totiž od samého počátku původní účel.

Stavba měla být především zdí, která blokuje výhled na moře objektům stojícím za ní. Je 14 metrů vysoká a na své nejužší straně měří pouhopouhých 60 cm, směrem k té protilehlé se pak rozšiřuje až na konečné 4 metry.

Dům na 120metrovém pozemku postavili v roce 1954 podle návrhu architektů Salaha a Fawziho Itaniů.

O historii stavby se důkladně začala zajímat v minulých letech místní libanonská architektka a urbanistka Sandra Rishaniová. O domu věděla dlouho, procházela kolem něj, ale nic bližšího se jí o něm nedoneslo. Sama si jen vždy pomyslela:

„Jaká zajímavá, opuštěná nízkopodlažní budova s výhledem na moře.” Významněji ji na ni upozornil až otec. Vydala se do ulic čtvrti Manara, aby si dům důkladně prohlédla a něco o něm zjistila.

Nakonec jí ale jeho příběh odvyprávěl právě otec. „Dva bratři zdědili dva sousedící pozemky. Říkejme jim pozemek A a pozemek B. Protože se nemohli dohodnout, co na nich vybudovat, protože část pozemku B zabírala infrastruktura kolem vedoucí silnice, rozhodl se majitel pozemku B, že si na své menší parcele postaví něco na vlastní pěst. Chtěl, aby jeho budova blokovala výhled na moře z pozemku bratra, a tím snížila jeho hodnotu,” tlumočí legendu architektka a urbanistka Sandra Rishaniová ve svém článku zveřejněném na webu Institutu arabských studií Jadaliyya.

Místní proto domu-zdi přezdívají Zášť, protože přesně tu ztělesňuje.

Architektka měla příležitost podívat se i dovnitř domu, ve kterém tou dobou měl svou provozovnu místní mechanik. Vysvětlil jí, že v minulosti ve třípatrové budově lidé bydleli.

Vstup a za ním následující schodiště mají běžnou, pohodlnou šířku. Každé z podlaží je rozděleno na dva byty. První začíná kuchyní, následuje několik místností, které se postupně zužují. Posledním pokojem je ložnice, kterou zakončuje šatna.

Druhý se táhne směrem do širokého okraje budovy a je rovněž propojen koridorem, jenž protíná každou z místností.

„Kvalita osvětlení místností a výhled na moře se zdají být dost velkými na to, aby obyvatel zapomněl, že žije v čemsi, co je ve své podstatě zdí,” zachycuje své dojmy architektka Sandra Rishaniová.

Vysoké stropy a okna umožňují, aby denní světlo volně proudilo do interiéru, a ten se tak jevil prostornějším. Každá z místností má navíc okna ze dvou stran. Jedna směřují k moři, druhá na bratrův pozemek, kde je nyní německá škola.

Dům, jak se architektka dozvěděla, byl původně pojmenován The Queen Mary, anebo prostě The Ship (Loď). Podle jediného nájemníka domu je jméno odvozeno od jeho tvaru.

Podobnost s lodí pak nejlépe vynikne při pohledu ze střechy. Jak je patrno ze snímku, který na ní architektka pořídila, její zužující se půdorys směřující k moři se zvýšenými okraji může opravdu evokovat vzhled lodi.

Bejrút patří v současnosti k relativně rychle se rozvíjejícím městům. Minimálně některé jeho části a čtvrť Manara k nim rozhodně patří.

Jak architektka ke svému překvapení zjistila, navzdory všeobecné tendenci strhávat staré domy, aby uvolnily místo pro novou moderní výstavbu, tato budova je proti stržení chráněna zákonem.

Nikoli však proto, že by byla vedena jako součást historického či kulturního dědictví.

Pozemek, na němž stojí, nemůže být podle stávající stavební legislativy developersky využit, neboť je příliš malý na to, aby byl jakkoli zastavěn.

A to je také důvodem, proč jej majitelé nestrhli. Není nikdo, kdo by měl o takovou parcelu zájem. Majitelé okolních pozemků nechali chátrající dům alespoň natřít na růžovo. Aby svým neutěšeným vzhledem nesnižoval hodnotu jejich nemovitostí.