Článek
Pohnutý válečný osud židovské rodiny Brummelů, která si – u již věhlasného a vizionářského architekta – zadala v roce 1927 práci na celkové přestavbě původního domu a zařízení apartmá v prvním patře, je sám o sobě silným příběhem. Byt tak dokresluje historické události jako nevinné zrcadlo.
„To, že má Adolf Loos (narozen r. 1870 v Brně, zemřel r. 1933 ve Vídni – pozn. red.) právě v Plzni tolik realizací, je spíše shodou náhod, než že by si sám město cíleně vybral,“ připouští znalec jeho práce Karel Zoch, vedoucí odboru památkové péče magistrátu. „Byl to kosmopolitní člověk, kterého hranice nejen v Evropě příliš nezajímaly. I v tom předběhl dobu.“
Inženýrka Anna Gaierová – manažerka rozvoje destinace – přidává, že Brummelův dům je z plzeňských Loosových realizací nejcennější, nejzachovalejší a vybavený původním a zrestaurovaným nábytkem. Pro jeho prohlídku (pátek, sobota, neděle) je možné si zakoupit lístek, i když má dům soukromého vlastníka.
Památná periferie
Rodinný majetek po roce 1989 v restituci získal dnes téměř devadesátiletý synovec původních majitelů inženýr Michal Brummel.
„Žije v Praze v normálním bytě. Není majitelem nějaké prosperující firmy nebo mecenášem. A když v restituci získal památkově chráněný objekt (od roku 1976 původní byt využíval Klub architektů a Unie výtvarných umělců), tak to pro něho jistě byla nelehká výzva. Ale od počátku měl jasno, že chce uvést byt do původního stavu a zpřístupnit ho pro veřejnost. Byla to dlouhá cesta, na které mu pomáhalo, že další prostory v domě poskytoval do komerčního pronájmu a takto získané prostředky investoval do postupné rekonstrukce,“ konstatuje s obdivem inženýr Zoch, který je nám s kolegyní průvodcem.
V roce 1927 přestavěný dům v Husově ulici skrývá v prvním patře originální a nadčasový byt. Současný majitel domu jako dítě lezl po hrušni vedle terasy. „Měla by být také památkou,“ usmívá se naše průvodkyně.
Loosův zásah do původní podoby domu byl zásadní a i pro městské úředníky tehdy překvapivý, protože proměnil i exteriéry stavby, kterou už tenkrát zbavil právě zdobných prvků, a proto i dnes vypadá tak moderně a nadčasově.
Rodina Brummelových patřila k vyšší střední vrstvě a firmu měla (velkoobchod se stavebním řezivem) nedaleko od domu, kde je vlastně i dnes periferie rámována halami Škodovky a autobusovým nádražím.
„Ostatně Adolf Loos byl známý i tím, že při své práci pro většinou bohaté investory kladl důraz i na rozvoj bydlení pro dělníky z továren. Velmi mu záleželo, aby se rozvíjelo i sociální bydlení. Kladl důraz na to, aby i dělnické rodiny měly sice úsporné, ale důstojné bydlení. Zachovala se řada takových skic z doby, kdy byl zaměstnán na vídeňském magistrátu a tomuto tématu se věnoval,“ připomíná Karel Zoch.
Salon s vlečkou pod okny
Byt rozprostírající se v celém prvním patře obýval bezdětný manželský pár Jan a Jana Brummelovi s matkou paní Jany, která byla moderní a činorodá žena.
Paní Hedvika měla pro sebe dvě místnosti – žlutý pokoj byl kombinací salonku a pracovny, sousední místnost sloužila jako ložnice a také jako salonek.
„Zdobný dekorativismus nahradil Loos svým typickým geometrickým vzorem a kombinacemi zajímavých přírodních materiálů i výrazných, odvážných barev – zelené, žluté, tyrkysově modré,“ vysvětluje Karel Zoch.
Společná byla jídelna a obývací pokoj – salon s dominantní replikou krbu. Ten měl upoutat pozornost hostů sedících zády k oknům (s výhledem na továrnu). Podobný účel měl v jídelně velký obraz zachycující italskou krajinu. Původně byl doplněn i závěsy, aby ještě více evokoval představu okna vedoucího do otevřené krajiny.
Kromě ložnice manželů s koupelnou jsou všechny místnosti v jedné linii a propojeny dvoukřídlými dveřmi. Jako na zámku... Ale z každé z nich se dá vyjít i přímo na chodbu s velkorysým schodištěm, za kterým bývala kuchyň a pokoj pro hospodyni.
„Pohledy z oken opravdu za moc nestojí, proto se na lavici sedí zády k nim. Loos s myšlenkami na minimalismus a oproštěním od dekorativismu přichází už někdy kolem roku 1903 až 1905, ale tady si dovolil záměrně svým způsobem vtip s krbem, ve kterém oheň hořel jen příležitostně.“
Betonová replika renesančního krbu z Francie měla až šokujícím způsobem odvrátit pozornost od průmyslového okolí domu za okny. Vídeňská firma vyrobila tři kusy a jeden je na přání majitelů zde.
Přestože byl dům na tehdejší dobu moderně vybaven ústředním topením, po válce a rozdělení na tři byty zůstal topný systém nevyužit a všude byla přidána klasická kamna se samostatnými komíny...
„I jako žena obdivuji, jak dokázal prakticky, šikovně a efektivně využít úložný prostor v bytech – systém vestavěných skříní by mi vyhovoval i dnes... Možná proto, že měl tři manželky, tak věděl, co žena potřebuje,“ usmívá se inženýrka Gaierová, maminka dvou dětí.
Vzpomínky s budoucností
Karel Zoch připomíná: „Celá historie Brummelova domu, přes všechny dramatické etapy, je rámována snahou rodiny, aby dům přežil a fungoval i v těch nejtěžších dobách. Velmi si toho majetku a spolupráce s architektem Loosem vážili. Jan a Jana Brummelovi holokaust a koncentrační tábory zázračně přežili. Neuvěřitelně se jim také podařilo s jejich tehdejším německým obchodním partnerem dohodnout, že on se o dům přihlásí, a oni se přestěhovali do malého bytu v podkroví. Na konci války jim opravdu předal klíče od domu a před blížící se frontou utekl na Západ, přestože také pomáhal zásobovat jídlem a oblečením zajatce Němců. Dům dokonce přestál bez úhony i bombardování Škodovky.“
Příběhů je s tímto místem spojeno opravdu hodně.
