Zpěvák Pavel Callta si v pražském bytě užívá nerušené výhledy

„Původně jsem si chtěl pořídit byt v sousedním domě – vidím na něj z okna – ale byl v přízemí a koukali bychom si tam se sousedy z balkonu na balkon. Tady jsem ve čtvrtém patře a nikým nerušen mám výhled do dálky,“ pochvaluje si Pavel.

„V Praze jsem už třináct let – od nástupu na vysokou. Školu (mediální komunikace) jsem bral spíš jako zadní kolečka, i když mě vždycky bavilo psát. Do muziky jsem se za poslední roky ponořil natolik, že jsem dokončil bakaláře a asi už mi to bude stačit,“ konstatuje rodák z České Lípy, který na říjen chystá vydání své třetí desky – Budu si pamatovat.

Po té druhé vydal pro změnu knihu Moje momenty – deník, který si píše od svých čtrnácti let dodnes. Má o čem.

„Múza mě tu mega navštěvuje a přes léto tady budu makat na dokončení alba. A mám také nastřádáno spoustu textů. Mám rád texty ryzí a bez kalkulu.“

S herečkou a zpěvačkou Evou Burešovou, spolužačkou z pražské Konzervatoře Jaroslava Ježka, natočili nedávno jeho skladbu Jako by byl náš poslední. Ale navíc je spolu pojí přátelství i proto, že Eva bydlí o ulici dál než jeho příbuzní v Ostravě Hlučíně.

„Jsme opravdu roky propojení. I proto, že jsme spolu vystupovali v nedávném ročníku Eurovision. Takže, když jsem si myslel na nazpívání duetu, hned mě napadla Eva. I když jsem si nejdřív myslel, že si napíšu něco jen do šuplíku. Nakonec už je z písničky i videoklip.“

Inu svět je malý a republika ještě menší. Pavlův bratr se také přestěhoval do Prahy, kde založil rodinu.

„Když nám zemřeli rodiče, tak jsme rodinný barák prodali, spálili mosty a šli oba do Prahy. Nedávno jsem se stal strejdou Filípka! V mém prvním pražském bytě – na Barrandově – jsem se necítil dobře a vydržel jsem tam jen pár měsíců. Celou dobu jsem inklinoval sem, protože okolí Kunratic se mi zalíbilo, už když jsem tam bydlel na koleji. Tady to mám opravdu kousek do lesa, kam chodívám i běhat.“

Pavel si i v bytě cvičením hlídá postavu. Jako bývalému závodnímu plavci mu činky a kliky nedělají problém.

„V karanténě jsem trochu zlenivěl, ale zase se vycvičil ve vaření dobrých, ale lehkých jídel. Pekl jsem ryby a všechno možné. Taky jsem si při tom uvědomil, kolik člověk ušetří, když nechodí po restauracích. A ty jsou tady v okolí výborné a rád jsem do nich chodíval!“

„Zabydlel jsem se tady natolik, že příští moje zastávka by mohla být až domek se zahrádkou, kde bych chtěl žít s rodinou. Určitě bych chtěl mít rodinu do svých čtyřiceti let. Ještě to chce najít tolerantní partnerku. Na druhé straně je na muzice dobré, že když si to zorganizujete, tak jste do jisté míry pánem svého času.“

Jednatřicetiletému Pavlovi zatím jeho 2+kk bohatě stačí. „Byt jsem získal po sympatické rodince, která tu nechala i nějaký nábytek, a tak jsem toho tady moc nezařizoval. Navíc zatím nejsem ten typ, který by si potrpěl na nějaké dolaďování. Mám rád, když jsou věci hotové a rychle. I s hledáním bydlení jsem spěchal.“

„Určitě bych jednou chtěl bydlet někde v přírodě, nejlépe u řeky nebo rybníku. Taky bych chtěl mít chatu někde na Sázavě. V letech 2011–13 jsem provozoval kemp na Sázavě s barem U dvou bráchů. Ale po roce mě začali lidi ve frontě (po songu Naštěstí) poznávat, a to už moc nešlo s muzikou dohromady, tak jsem zaměstnal brigádníky a jen počítal peníze,“ směje se při vzpomínce na své podnikatelské období Pavel, který u řeky vyrůstal od dětství na táboře, kde byl jeho táta vedoucí a pak tam i tábořiště koupil. Jenže po tátově smrti museli s bratrem pozemek prodat.

„Na ryby se k Sázavě pořád vracím a tamní porybný je můj kamarád. Až se tam něco objeví k prodeji, tak mi prý dá vědět.“