Grafický designér Pavel Fuksa do vlastního nespěchá, v podnájmu je spokojený

Tedy v pražském pronajatém bytě s výhledem střešními okny na Břevnovský klášter. S partnerkou se shodují, že jim rok dva trvalo, než se tu začali cítit opravdu jako doma – i když v podnájmu a s několika kousky nábytku patřícími majiteli.

Příjemnému pocitu z hezkého bydlení napomohlo, vedle postupného vlastního vkladu, i dispoziční řešení loftového – dvoupodlažního – bytu.

K zútulnění domova jistě přispěl třeba i zarámovaný starší obraz na konci předsíně – žádná návštěva ho nemůže přehlédnout. Není to dílo našeho hostitele (který byl již potřetí zařazen mezi dvě stovky nejúspěšnějších ilustrátorů světa podle časopisu Lürzer’s Archive), ale jeho, nyní osmileté, dcerky Rity.

„Po období dětského kreslení a psaní vlastních povídek o sultánech, kdy jsem plánoval být popelářem, řidičem kamionu i profesionálním fotbalistou, samo vylezlo, že se budu věnovat svému současnému oboru. Při studiu na univerzitě v Ústí jsem zjistil, že mě konfrontace s uměleckou scénou až tak neoslovila (dodnes neumím namalovat reálnou figuru) a dospěl jsem k tomu, že pro mne bude přínosnější přímá konfrontace se světem reklamních agentur, a skočil jsem rovnou do hluboké vody.“

K nedávné a nepřehlédnutelné práci Pavla Fuksy patří i jeho trojrozměrné (a otevřené) dveře instalované ve veřejném prostoru (putovní výstava) v rámci projektu Absolut Tolerance.

„Začalo to tím, že Absolut Vodka ve Švédsku si vzala za marketingové téma toleranci jiných kultur, lidí, náboženství, smýšlení… Přišlo mi to záslužné i vhodné. Možná i proto, že jsem při své práci poznal dost homogenní kultury. Třeba v centru Káhiry moc turisté nebyli – hlavně Egypťané a pak Egypťané a jejich sluhové ze Súdánu. Pak to byl pro změnu velký mix v Dubaji, Kataru, kde navíc vlastně žádné domácí vlastníky agentur nepotkáte – ti totiž bydlí v Londýně.“

Jako mladý kreativní ředitel reklamní agentury svého času narazil i na odpor podřízených pohybujících se ve stejné profesi výrazně déle. A tak mu dnes vyhovuje, že pracuje se svojí partnerkou a jsou tzv. samostatnou jednotkou.

Přítelkyně Ivana také pracovala jedenáct let v reklamě. Až pocítila potřebu změny a dnes vytváří organizační zázemí rovnou životnímu partnerovi. Praktické! Také proto, že oba mohou pracovat i doma.

„Máme nyní práci naplánovanou na rok dopředu.“ Ateliérem i kanceláří je jim laptop. Třeba i na rustikálním jídelním stole v kuchyni.

„Nemám žádný sdílený office, nemám to rád. Už asi nejsem mladý, ale zapšklý stařec,“ usmívá se nad „ambicemi vynervovaných dvacetiletých, kteří chtějí vedoucí funkce, ale neumějí pozdravit a neutěšitelně pláčou, když jejich fotka na Instagramu nedostane dvacet srdíček“.

„Oba máme doma rádi dřevo a další přírodní materiály. Nebo i věci z druhé ruky – stůl jsme objevili v antiku kousek za Prahou. Kdykoliv tady uděláme nějakou změnu, tak se cítím víc jako doma než v hotelu. Po pěti letech se tu cítíme opravdu příjemně.

Pocit hotelového prostředí mě po mých cestách a návratech domů přepadával i tady. Naštěstí s panem majitelem vycházíme dobře a vychází nám vstříc. Přesto by se nám jednou líbilo bydlet ve vlastním a úplně podle našeho výběru. Bohužel to nebude dříve, než současné ceny nemovitostí klesnou na třetinu. Tedy, až opadá to slavné listí z dubu,“ usmívá se mírně sarkasticky náš hostitel.

„Na Facebooku jsem zaregistroval kouzelnou historku: Někde v Americe se ve vilové čtvrti ozval výstřel z pušky. Přiběhl soused a ptal se střelce, co se děje. Ten odpověděl, že nic – jen jednou za čas vystřelí do vzduchu, aby to tam vypadalo jako nebezpečná čtvrť a ceny nájmů se nezvyšovaly… Tak uvidíme, jak to bude tady.

Byli jsme se nedávno zajímat o koupi bytu a paní makléřka nám ve své luxusní kanceláři v dlouhém monologu vyprávěla o výhodách italských omítek na baráku, aby na konci přece jen řekla cenu – dvacet milionů za byt. Tak jsme polkli a tvářili se vyrovnaně a pak se zeptali na něco za pro nás únosnou cenu. Nabídla nám jednu místnost,“ dodává vyhledávaný kreativec a autor filmových plakátů nebo obalů hudebních nosičů.

„Se sousedy se moc neznáme a opravdu to tady pro nás není téma. Ale v dětství jsem bydlel v malém paneláku na sídlišti Dědina, kde jsme se všichni znali. Děti si společně hrály, hádky jiných jsme prožívali skrz tenké bytové jádro. Bylo to takové to sousedství, které se dnes mnozí snaží uměle – a řekl bych slovy předchozího pana prezidenta falešně – vyvolat a nacpat do komunit. V domě, kde bylo osm bytů, to fungovalo přirozeně a super. Společné procházky, hlídání dětí, půjčování vajíček…

Tady v domě za sebou každý zavře dveře a akorát se zdravíme. Pravda, dcera chodí k sousedům a víme, kdo bydlí na patře, to ano. Jinak je Břevnov skvělá čtvrť. Je tu všechno – od opravny šicích strojů přes oblíbenou hospodu Jiřího Pomeje až po pekařství.“

Nejen břevnovský chodec si dnes může všimnout práce našeho hostitele – veškeré vizuální grafiky pro město Praha (mj. zákaz kouření na zastávkách, plakáty propagující sběr elektroodpadu).

Nepřehlédnutelná byla i nedávná kampaň pro film Mars, práce pro pivovary, londýnské agentury nebo papírnictví, připravená je propagace dalšího ročníku Světa Knihy…

„Klient chce vždy něco jiného a přichází s bílým papírem. Dávám si pozor, abych neměl pro každého stejný rukopis – od pivovaru po automobilku. Ani lidem na ulici se nechci okoukat, chci zachovat vtip, kterým reaguji na zadání, a přitom využívat zkratku bez stereotypů a polopatismu. Být superhrdinou, měl bych speciální vlastnost – umění zkratky.“

Může se vám hodit na Seznamu: