Zahradní království zpěváka Dalibora Jandy

Poslední dobou se k němu přidala i jeho žena a pestrou škálu zahradních kousků doplňuje i o vlastní výrobky z keramického kroužku. Dalibor je ze své zahrady tak nadšený, že nemá ani potřebu někam daleko a na dlouho cestovat. Dost se najezdil.

„Nepřestává mě bavit sledovat, jak se rostliny den ze dne proměňují a rostou mi před očima,“ usmívá se zahradnický samouk.

Za téměř tři dekády se okolí jeho domu zásadně změnilo i zvětšilo (přikoupením sousední parcely, kde museli bourat i část staré stavby). Proces pokračuje.

Před sedmi lety dokončil praktickou přístavbu k domu, čímž získal pracovnu se vstupem rovnou ze zahrady, kde také přijímá návštěvy.

Parcela je rozčleněna na několik klidových a funkčních zón. Od té s chodníčky kolem rozličných objektů – seriózních i veselých – až po malý sad a kout s chatkou a místem na pěstování rajčat a paprik.

Je tu tolik místa, že tu nedávno Dalibor s dcerou Jiřinou uspořádali „cvičný“ koncert pro sto pozvaných přátel.

„Zahrada je už několik let moje radost i starost. Ženský k tomu nemívají vztah. My chlapi pro to máme větší cit,“ směje se náš hrdý průvodce a nadšeně dodává: „A především, baví mě i kytky! Každý týden je hnojím. Vyrůstal jsem na Moravě a měli jsme tam zahradu čtyři a půl tisíce metrů čtverečních. Když jsem chtěl jít s klukama ven, tak jsem napřed musel natrhat maliny, posbírat jablka, pohrabat trávu... Táta říkával: Nikde nejdeš, dokud to neuděláš. Když jsme si u nás s kamarádama udělali klubovnu jako Rychlé šípy, tak nám tam táta dal prase,“ směje se dnes nadšený zahradník.

„Ale pak už jsme ve sklepě začali zkoušet bigbít. To jsem chodil čtyři roky v Hranicích do hudebky a paní profesorka nás moderně učila i písničky, které mě bavily...“

Dalibor Janda vzpomíná i na to, jak vyrůstal na písničkách Waldemara Matušky, který ho uhranul svým mužným projevem.

„Než odešel do Ameriky, tak jsme se nepotkávali. Jednou ale byl s Olinkou i tady u nás na zahradě, tak jsem na to zavzpomínal a oni mi zase řekli, že si do Ameriky nechávali posílat moje alba. To mi udělalo radost a přišlo mi to po letech jako zvláštní propojení...“

„Zaplaťpánbůh, dnes nemusím za každou cenu často koncertovat, něco jsem si v životě už odehrál i vydělal, mám svoje písničky a na koncerty chodí lidi po tisících. K vydání ve svém vlastním a stále fungujícím vydavatelství Hurikán mám připravené nové album Moment a odehráno z poslední doby čtyřicet koncertů připomínajících čtyřicet let mé pěvecké kariéry. Měli jsme začínat před rokem Lucernou (potřetí jsme ji odložili – na 7. prosince...) a dva dny předtím se vše zavřelo,“ ohlíží se za nejistou sezonou poznamenanou ještě jeho zdravotními problémy.

„Měl jsem ucpanou tepnu stresovým cholesterolem. Tak mi to ve vinohradské nemocnici přes ruku zprůchodnili. Taky mě třikrát nahazovali. Když jsi chvilku na druhé straně a potom ti hned ukážou na obrazovce, jak už krev dobře proudí, tak si uvědomíš, jací jsou doktoři machři a mistři. Při mém způsobu života se divili, že mě to dohnalo až teď. Přitom srdce jsem měl v pořádku, ale ty tepny...

Tak si úplně jinak hlídám denní režim a bohatě mi po těch letech (přes čtyři tisíce sedm set koncertů, kilometrech v autě a pozdních večeřích v hospodách, špatném usínání nad ránem s práškem na spaní...) stačí čtyři koncerty měsíčně. A klukům z kapely připomínám, ať nepodceňují preventivní kontroly.“

Dalibor Janda si hlídá nový denní režim, ale zahrada ho těší pořád stejně.

„Jsem rád, že tu nemusím jen sedět v křesle. Vždycky si rád vyjdu ven a mám hned jinou náladu. Stačí obejít zahradu a je hned co dělat.“

Svůj čas si vezme i podzimní a jarní stříhání a prořezávání stromů. „Všechno si dělám sám. Žádný architekt tady nebyl. Jen jednou za čas si sem pozvu dělníky, kteří ty velké větve i odvezou. A ty kameny tady usazoval jeřáb – ze silnice přes zeď. Stála kvůli tomu doprava a řidiči museli být nadšení,“ vzpomíná Dalibor na roky, kdy pokládal základní kameny zahrady svého potěšení.

Přece jenom ale přes všechny vzpomínané okolnosti, starosti i radosti své království také někdy opouští.

„Jednou za rok máme slezinu na Moravě s klukama, se kterýma jsme začínali hrát. A samozřejmě se rád vracím, jak jen to jde, i kvůli rozvětvené rodině. Ale už bych se tam těžko vracel na trvalo. Nicméně si myslím, že by naši politici měli častěji vyjet na vesnici. Někdy mám pocit, že vůbec nevědí, s jakými starostmi se lidi mimo Prahu potýkají, a v parlamentu probírají témata, která se jejich životů netýkají.“