Z pražského bytu jezdí Bára Zmeková relaxovat do útulné dřevostavby k mamince

Dobře je jí tu už proto, že sem jezdí do domku maminky, která si dřevostavbu nechala postavit podle svých představ. Útulno je tu v každém ročním období a výhledy z oken se jen tak neokoukají.

Specialitou této stavby jsou velká okna a nechybí ani piano vždy připravené k preludování.

„Mám to tu ráda, je to moje místo pro útěky z Prahy. Tam si sice pronajímám příjemný byt v Libni, ale v blízkosti domu není žádná zeleň. Tady je příroda na dlani. Za mamkou sem jezdím už nějaké roky, stihla jsem si ten kraj zamilovat. Litoměřice jsou za rohem a vzdálenost do Prahy příznivá. Kdybych se někdy měla stěhovat z Prahy, tak tímhle směrem bych si to uměla představit,“ pochvaluje si zázemí soběstačná a odbornou kritikou oceňovaná písničkářka.

Svoji první desku vydala už v roce 2013 a od té doby se zabydlela na mnohých klubových scénách doma i v zahraničí.

Komornost a poetičnost jejích skladeb však ocenilo i početné publikum např. na hudebním festivalu Colors of Ostrava nebo na festivalu Banát v Rumunsku.

Zatím poslední album se jmenuje Lunaves a potvrzuje, že je Bára na své autorské cestě právem spokojená. I když spojení jazzu, folku, klasické hudby a jemné elektroniky mainstreamové rozhlasové dramaturgy míjí, přízeň fanoušků a ocenění na mezinárodní úrovni to autorce vynahrazují.

„Je to domov mé mamky a jejího muže Karla, ale já se tu cítím jako doma. Mamka má obrovský cit na zařizování interiéru. Vystudovala sice zemědělské inženýrství, ale bez mrknutí oka by mohla být bytovou designérkou,“ konstatuje Bára.

„Už jako malá holka si pamatuji, že jsme vždycky – od šedesátých let – měli doma časopis Domov,“ usmívá se paní Hana, když nám potvrzuje, že interiéry jsou opravdu jejím dlouhodobým koníčkem. „Neumím malovat ani zpívat. Nevím, kde moje děti vzaly talent.“

Bratr Báry je fotograf, který s ní spolupracuje na vizuální stránce písniček. Stěny domku zdobí i jeho fotografie.

A pan Karel je ve volném čase kreslířem (v časopisu Lidé a hory mu vychází pravidelně komiks) a píše povídky. Prostě se tu potkávají múzy s okolní přírodou, která zve nejen k uměleckému rozjímání, ale i ke sportu a turismu. Louka nad vesnicí je vlastně samotou, kde se snadno za svitu luny dá zapomenout na chemičku v údolí i na jiná trápení.

„Nafotili jsme tady s bráchou i měsíční krajinu pro album Lunaves. Zdá se, že tady můžeme najít všechno, co k tvorbě potřebujeme,“ usmívá se Bára, rodačka z pražských Vršovic.

„Vyrůstala jsem v paneláku, pak jsme se na nějaký čas stěhovali za Prahu, ale já se do Prahy vrátila studovat vysokou školu. Málem ze mě byla indoložka, ale zároveň jsem studovala obor tvorby textu a scénáře na Ježkově konzervatoři, což mě naštěstí drželo na umělecké cestě. Na klavír jsem se učila od čtyř let, ovšem dlouho jsem nevěděla, čím být. Na gymplu nás pochopitelně všichni posílali na vysokou školu.

Když člověk nevěděl přesně, co chce dělat, byl to docela stres. Já to dost dlouho nevěděla a od hudby ve smyslu obživy mě všichni velmi přesvědčivě odrazovali.“

Nezávislá hudební scéna se i přesto ukázala být tou pravou parketou, na které se našla. Nejednou už hledala i optimální bydlení.

„Řeším ho až moc často. Je těžké najít správný prostor pro žití a zároveň pro práci, kterou dělám. Ta vyžaduje docela speciální podmínky. V Praze mám teď piano i elektronické klávesy a hezký prostor pro práci, ale vypadá to, že zase budu hledat nanovo. Obávám se, že mladý člověk si objektivně vlastní bydlení dnes pořídit nemůže. Zejména v Praze. A jako umělec na volné noze, to jde s vlastním bydlením skloubit opravdu těžko,“ zamýšlí se Bára.

„Jsem ve fázi, že bych mohla třeba co půl roku bydlet jinde, hlavně mít prostor a čas pro muziku. A vím, že ne každý bere muzikantské povolání jako práci. Ale vyžaduje si to obrovskou energii, úsilí a čas. Já pro sebe zatím jinou cestu nevidím. Možná se mi jednou něco v hlavě přepne a půjdu pracovat třeba do zahradnictví nebo vázat květiny,“ konstatuje s úsměvem.

Ale zpátky „nad středohoří“. Vedle šikovně zařízené kuchyně (se samostatnou spíží) jsou doslova srdcem domu kamna na dřevo doplněná i troubou.

„Musíme počítat s tím, že když nepůjde proud, k nám dojedou až jako k posledním. Hlady ale neumřeme,“ pochvaluje si vybavenost domácnosti a úžasná kamna paní Hana a my nikoli z pouhé zdvořilosti chválíme ještě teplé buchty, vytažené z trouby vyhřívané plameny ze dřeva.

Když se o výročních oslavách sejde širší rodina, tak se tu ve zdánlivě malém prostoru u stolu usadí i dvaadvacet lidí!

Další a hojně využívanou obytnou plochou je zápraží se zastřešenou teráskou. Konstrukce je záměrně odlehčená a s průsvitnou střechou, aby nic opticky nezatěžovalo příjemné zákoutí. Přemíře slunce v létě brání zatahovací pruhy textilie – zařízení vlastní výroby.

„Já tu mám své oblíbené místo i na nedaleké louce. Tam se dá strávit nekonečný čas pozorováním okolní krajiny. Nedávno jsem tu pozorovala na louce zaběhnuté ovce, jak se nerušeně soustředí jenom na spásání trávy. Nevěřila jsem, jak uklidňující aktivita to může být. Asi stárnu,“ usmívá se Bára.

Na další půlrok si plánuje čas pro tvorbu nové desky. „Nejde mi o to, napsat za každou cenu dvanáct písniček a dát je na desku. Mám ráda, když je album jeden celek se vším všudy a když vnitřně rozumím tomu, co jako celek sděluje. Když k sobě písničky pasují, doplňují se a vytváří tak nějaký trošku převyšující myšlenkový a hudební soubor. Ale je pravda, že poslední dobou objevuji i kouzlo vydávání jednoho singlu. Tím, že to postrádá tlak na ten větší celek, člověk tvoří s větší lehkostí právě to, co zrovna cítí a potřebuje.

Nehledě na to, že dnes spousta lidí poslouchá opravdu jen jednotlivé skladby z playlistů na streamovacích digitálních platformách a koncept alba je asi spoustě lidí cizí,“ vrací se do reality zpěvačka a autorka poetických skladeb.