Vladimír Janata by byt neměnil

Po učňovských letech v Praze („V Horních Počernicích se kolem Černého Mostu pěstovaly jahody…“) mu zbyly vzpomínky na mládí a v obci Kundratice v Podkrkonoší je už desítky let spokojený. Samozřejmě tu od dětství lyžoval. A také si maloval.

I když se vyučil zedníkem, tesařem a později se přeorientoval na truhlařinu, ve svém volnu si vždy něco tvořil. Dnes má na svém kontě mnoho výstav a jeho objekty se dostaly i do soukromých sbírek ve světě.

„Můj děda i táta tady byli obecní kronikáři, tak to je snad jediná stopa směřující v rodině k nějakému kumštu,“ usmívá se náš hostitel a rodák, který – kromě výtvarného kroužku na internátu, kde „si čuchnul k oleji“ – je samoukem.

„Měli jsme tady kousek barák, ale ten jsme přenechali dceři a s manželkou si ve tři plus jedna užíváme téměř nadměrné metry. V domě je nový kotel, tak nemáme ani starost s topením. Před lety jsem tady na stavbě domu odpracoval nepočítaně hodin. Z jedné místnosti jsme nedávno udělali tzv. retro pokojíček pro vnoučata. A manželka si v něm splnila své přání a po zdech rozvěsila černobílé fotografie předků. V lednu roku 1980 jsme se sem stěhovali. A pořád platí, že se tady nemusíte bát pustit ven děti samotné. A kočky taky ne.“

Stěny bytu i police samozřejmě zdobí dřevořezby Vladimíra Janaty, jsou to hlavně ty, které, jak říká, by nikdy neprodal. Žádný svůj velký depozitář ale nemá. „Většinou vytvářím rovnou na objednávku nebo se prodají i vystavené kusy. Tak to má být.“

Práce našeho hostitele je tu vidět třeba i na nábytku, který buď rovnou vyrobil, nebo dotvořil, jako třeba sedací soupravu s konferenčním stolkem, které zrenovoval, potáhl stejnou látkou a doplnil dřevěným obložením.

V rohu obýváku je nepřehlédnutelná komoda – nejprve vznikla dřevořezba s květy a pak k ní Vladimír Janata dodělal celou skříňku!

„Ještě před pětadvaceti lety jsem si tvořil jen tak do šuplíku. Hlavně pastel a tužka. Pak jsem měl přece jenom výstavu v Pace, kde si mě všimli profesionální výtvarníci a začali mě zvát na svá setkání. Nejprve jsem se zdráhal, ale už jezdím dvakrát do roka na sympozia s partou řezbářů a dvakrát s malíři,“ usmívá se pan Vladimír, který na sebe prozrazuje, že je i recesista a přiznává, jak je pyšný, že se nedaleko narodil Jára Cimrman.

Ostatně spolupracoval i s divadlem nesoucím „krajanovo“ jméno. „Mám je moc rád. Co oni dokázali!“

Jisté je, že nedaleko žil pan Kašpar, řezbář, kterému se jezdíval na kole dívat pod ruku. „Tak dlouho, až mi vrazil prkno podělané od krůt a ať z něj něco udělám. Tak jsem vyřezal makovice a mělo to úspěch.“

Dnes je v Muzeu Mladoboleslavska uloženo v depozitu padesát šest vyřezaných bust – reliéfů národních buditelů a umělců. Mezi lidi se dostávají při různých příležitostech.

Dalším nepřehlédnutelným výtvorem našeho hostitele je teráska s posezením pro dva vedle domu.

„Rádi si tam dáváme s manželkou kávu. Samozřejmě je to místo k dispozici i našim sousedům z domu. Všichni spolu dobře vycházejí a je tu opravdu klid a pohoda. Ale původními nájemníky jsme tady asi už jen dvě rodiny. Máme šest vnoučat a v důchodu se opravdu nenudíme.

Na žádnou chatu jezdit nemusíme. Všechno máme tady. Když vyjdete na kopec za domem, vidíte od Ještědu po Černou horu. Lyžovali tady všichni. Ještě tu býval kolař, který dělal klasické dřevěné lyže s pérem na patu. Byly vynikající, jen jim chyběly hrany,“ vzpomíná vyznavač řemesla. Přes zimu spíš maluje a jinak je pořád v dílně.

„Když děláte reliéf se čtyřmi obličeji, tak nemůžete ten poslední pokazit. Není těžké se ve dřevě ztratit. Navíc to není za den hotové… Nejsem zahrádkový typ, to je koníček manželky. K tvorbě mě nevede touha po nějaké popularitě, mě to prostě baví.“