Článek
„Až když vytáhnete paty z baráku, si uvědomíte, jak to máte doma rád. Všude na světě jsou dobří lidé a díky divadlu jsem navštívil destinace, kam bych se sám asi nikdy nevydal…Japonsko, Izrael, Arábie...
Občas jsme bydleli i u divadelních kolegů v soukromí a trochu nakoukli, jak opravdu žijí. To člověk vidí, že mají lidé po světě stejné, obyčejné starosti a že jediné, co nám v Čechách možná chybí, je moře... Naštěstí se mohu celoročně koupat v naší obecní požární nádrži, kterou mám dvě minutky cesty, přes sousedovu zahradu.“
Naladění sousedé
Už podle nových chodníků z lámaného kamene hned člověka napadne, že je ve vesnici, kde si dávají záležet na svém okolí.
„Žijí tu moc zajímaví a ochotní lidé. A s partou stejně naladěných sousedů, která se pomalu, ale jistě rozrůstá, organizujeme různé akce. Já osobně mám nejraději ty pro děti (před několika lety měly Smědčice nejnižší věkový průměr v kraji). Považuji děti za nejdůležitější „cílovku“, které je radost se věnovat. Věřím, že je důležité, aby děti měly od malička vědomí, že jsou součástí kmene, smečky, obce, prostě většího celku,“ zamýšlí se náš hostitel.
Část knihovny dotváří rozříznutý kmen s vyřezaným mudrcem. Hadice je součástí vnitřního telefonu do přízemí!
Vladimír Sosna pochází z Bavorova a jeho žena z Domažlic. „Kořeny jsme společně zapustili tady.
Jsem vděčný za blízkost města, ale městský typ opravdu nejsem. Navíc potřebuji prostory pro svoji práci a ty tady mám. Pocházím z vesnice – z domu se zahradou, takže jsem věděl, do čeho sem jdeme. S dvěma dětma... Z malého plzeňského bytu. Podařilo se nám ho vyměnit za tento dům, který přes dvacet let přizpůsobujeme svým potřebám. A také se nám tu narodila dcera Emička.“
Zahradní království zpěváka Dalibora Jandy
Od železnice na palubu z palubek
Původně k objektu patřila i velká stodola. Tu však v době výměny vlastnil někdo jiný.
„Nejdříve jsme si říkali, že stodolu přikoupíme, ale brzy nám došlo, že bychom opravu a údržbu všeho neutáhli. Nakonec se ukázalo, že to bylo velké štěstí. Stodolu koupila rodina, která je nám natolik blízká, že žijeme takzvaně bez plotu... A to obrazně i doopravdy. Ne každému se podaří mít sousedy za přátele.“
Tam, kde je dnes útulná, ale i prostorná kuchyň s několika místy k posezení, bývaly chlévy. V malé stodole a z bývalé maštale pár kroků přes zahradu má Vladimír Sosna svoji dílnu, kam se vejdou i účastníci řezbářských kurzů, a k tomuto účelu je uzpůsobena i část podkroví podlouhlého, vlastně dnes dvougeneračního venkovského stavení.
„Kamna jsou srdcem domu. I proto jsme zvolili jejich karmínově červenou barvu.“
„Dům by na sebe měl, v ideálním případě, také vydělávat. Vše to chce čas a interiér postupně dozrává,“ konstatuje s daným stavem spokojený lektor oblíbených a hravých řezbářských kurzů, které navštěvují děti i dospělí – úplní začátečníci i pokročilí.
„V Plzni jsem vystudoval dopravku. Po škole jsem nějaký čas dělal průvodčího. Moc mě totiž bavilo povídat si s cestujícími. A s lidmi jsem rád i tady,“ usmívá se manžel učitelky ve školce.
Fantazii a hravost tu mají zjevně všichni společně za spřátelené síly. Při realizaci nápadů nepostrádajících vtip má jejich autor podporu i v dětech a své manželce.
Zejména v podkroví je využit každý metr – spaní v mezipatrech s originálními schůdky a dalšími originály na míru. Chodba k synovu pokoji připomíná loď na hladině moře a pokoj je kajutou mladého kapitána.
Loutky pro radost
Vztah ke dřevu vydržel Vladimírovi i po průmyslovce natolik, že se ještě vyučil truhlářem a k profesi kulisáka v loutkovém divadle se, na náhodou vyslechnutý inzerát, přihlásil už jako absolvent řezbářského kurzu ve Volarech od mistrů v oboru z Pražské UMPRUM na Žižkově.
„O divadelním světě jsem neměl ani tušení. A rodiče mě směřovali k něčemu praktičtějšímu. Ale nakonec jsem v Divadle Alfa dělal kulisáka, loutkoherce, inspicienta i technologa v dílnách, což pro mě bylo jako ráj na zemi. Dílna divadla, to byl můj svět, ale pořád mě to táhlo hlavně k volné tvorbě ze dřeva. Až jsem byl Ivošem Stehlíkem přizván k vedení řezbářského kurzu ve Volarech. Začalo mi dávat smysl věnovat se, na volné noze, řemeslu a lidem, kteří zahoří pro řezbu a loutky. A myslím, že se v době, kdy většina z nás tráví nemalou část dne u klávesnice a hodně profesí souvisí s IT, snad začne vracet zájem o práci a tvoření rukama.“
Řezbář Vladimír Sosna
Loutkové divadlo dodnes považuje za důležitou část umění, ve které je místo pro hravé amatéry i profesionály. „Dává možnost malým i velkým divákům vejít do světa fantazie.“
Podaná ruka
Náš hostitel žijící uprostřed obce se třemi sty obyvatel je rád, že je jejich dům velmi společensky otevřený. „I když je tu všechno slyšet. Jsme rádi pohromadě,“ usmívá se a dodává, že tím myslí i lidi z vesnice. Pořádají, když situace dovolí, třeba společné výlety pro děti.
„Nestydím se oslovovat a kontaktovat nové sousedy. Když chtějí, rád jim pomohu, aby se cítili jako doma. Dám jim najevo svou otevřenost. Je to obrazně i věcně podaná ruka. Na vsi by to mělo být, podle mého, přirozené. Jako když pozdravíte partu výrostků a oni odpoví, protože vás znají, protože jsou doma, protože chtějí. To mám pak velkou radost. Jednoduše – jaké si to uděláme, takové to máme.“
