Článek
„Když byly dcery malé, říkávaly, že tu s námi bydlí skřítkové,” usmívá se při vzpomínce naše milá hostitelka, která „obarvila” nejen v pohádkových knihách dětství celým generacím a nepřestává tak činit ani dnes.
Pamatujete na kartičky rozdávané malým statečným v dětských ordinacích?
Pestré pohádky s písničkami
Nedávno s nezaměnitelnými obrázky Edity Plickové (a notovými záznamy písniček Petra Drešera) vyšla velká kniha spisovatelky a básnířky Jaroslavy Pechové, která do realizačního týmu přizvala i skladatele hudby - Pohádky z louky k dětskému čtenáři totiž doprovází USB nosič s mluveným slovem a hudbou!
Inu - nová doba si žádá své a také dům naší hostitelky vypadá dnes částečně jinak, než když se s manželem pustili do jeho výstavby.
Anna Karan žije a tvoří ve své katedrále
„Vyrůstala jsem v Rudné u Prahy - v domě se zahradou - a bydlení v pražském paneláku jsem moc ráda neměla. Tady jsme si dopřáli zařídit to skoro tak, jako na chatě - dřevem obložené stropy i stěny, krb... Svého času jsme rádi také chatařili.”
Původní, klasický krb v obývacím pokoji byl časem nahrazen krbovou vložkou s kachlovými obklady. Výhřevnosti pro celý dům napomáhá i to, že je po vystavění na novém místě šikovně oboustranný a jeho zadní část je přístupná i z předsíně u schodiště.
Ateliér nad kuchyní
„Bydleli jsme asi šest let na Petřinách, kde jsme měli dvě místnosti a kuchyň a zkrátka jsem se tam necítila dobře. Dcery ale už vyrůstaly tady.
Manžel byl z Červeného Újezdu, dnes už je to také pomalu příměstská část, ale tenkrát to byl opravdu venkov. Jako Rudná. Rozhodli jsme se v Praze stavět a podstoupili tím velkou anabázi (dodnes si pamatuji, že jsme si tenkrát půjčili sto třicet osm tisíc...) s dobrým koncem.
Manžel byl muž činu. Když zedníci nepracovali, protože neměli písek, tak ho Vladimír po své práci odjel shánět... Stavěli jsme rok. Nastěhovali jsme se sem v roce 1967 a žila jsem si tu díky manželovi, jak říkávají i moje dcery, jako v bavlně.”
Jídelna vedle kuchyně je předělem mezi obývacím pokojem a další odpočinkovou zónou.
Už od začátku se ukázalo, jak je pro malířku výhodné mít při výchově dětí a starostech o domácnost ateliér přímo v domě.
„Bylo to ohromné. Vychovala jsem děti při tom, že mi seděly na stole a koukaly, jak maluji. Pohádky dcerám vyprávěla a četla moje babička. Pravda, měli jsme tu úkryty, kde bydleli skřítci...“
Teresa Schel jezdí do divadla z malebné chalupy na návsi
Dnes mladší dcera také kreslí a starší je architektka, hlavně zahradní. S dcerou Erikou a vnučkou Emou nabízí paní Edita na svém webu kreativní tvorbu pro předškolní a školní děti.
Pracovní proces pro potěšení
„Držívala jsem si pracovní dobu. Když ráno všichni odešli, sedla jsem si na celé dlouhé dopoledne ke stolu, tak do dvou tří hodin. A pak jsem se vrátila vařit do kuchyně. Držela jsem si režim a občas sedávala ke stolu i v osm večer a malovala dlouho přes půlnoc. Někdy byly šílené termíny, ale užívala jsem si to.
Stíhala jsem se věnovat všem a jezdívali jsme i na společné dovolené. V zimě jsem měla ráda hory a dcery jsem vozila celý rok na turistické akce.“
Paní Edita Plicková si s patřičným patriotismem uvědomuje, že už je na této adrese starousedlíkem.
Malířka a ilustrátorka Edita Plicková ve svém ateliéru
„Z Petřin jsem si sem dovezla také kominíčka, kterého na špičku vánočního stromku dávám už šedesát let! Do dvaceti let mých dcer jsem jim ho v noci zdobila jako překvapení. Pořád mám ráda takové hry,“ usmívá se Edita Plicková.
Zahradní království zpěváka Dalibora Jandy
„Celý život jsem měla tolik práce, která mě bavila a baví, že jsem se vlastně nikdy nedostala k malování obrazů. Možná to bylo i tím, že jsem malovala pro děti. Pořád mi volali z nějakých nakladatelství nebo třeba z pojišťoven a zdravotnických zařízení. Když dcery chodily do turisťáku, zrovna po mně z pojišťovny chtěli něco pro tuto věkovou skupinu. Tak jsem začala kreslit zápisník se stopami zvířat a mapovými značkami...“
