Článek
A když, tak takové, že se „ženich ani po roce neobjevil“. „Možná i proto, že tazatelka nechodila mezi lidi,“ přivítala nás věštkyně se svým typickým úsměvem.
Dům kousek od stanice metra Budějovická patří její rodině (stavěl ho pradědeček), a tak se dnes - po osudových peripetiích - zdá logické, že má za sousedky sestry (včetně maminky Michala Davida) a tři dcery s rodinami (syn bydlí za Prahou).
„Vařit si ani nemusím. Někdy se mi sejdou i tři obědy od dětí,“ dodává se smíchem, a ještě si pochvaluje, že jí zatím schody - ani v jejích nedávno oslavených sedmasedmdesáti letech - nedělají problém.
Ostatně, sedmičky jí připomněly, že už je ten pravý čas vydat svoji další - třicátou - knihu Výklad z karet podle Dagmar Kludské. Nabízí v ní čtenářům praktický návod, jak odhalit tajemství svého osudu.
„Knížka je jenom návod ukazující možnosti, ale to samo o sobě nic neznamená. Musíte mít talent, dar umět dát souvislosti dohromady a díky tomu dospět k nějakému výkladu...“
„Mockrát mě lidi žádali, abych je naučila vykládat karty. Nejde ale vyhovět každému. Naučila jsem to sestru. Nicméně jsem si uvědomila, že tato kniha by mohla být určitým řešením.“
Rodinný dům se vším všudy
Útulný byt - se zákoutími připomínajícími zámecké budoáry - už v předsíni naznačuje, ke komu návštěvy (a že se jich tu střídá!) přicházejí. Kouzlo lehkého tajemna by designér lépe nenavodil.
„Všechno jsem si tu vymýšlela sama. A baví mě to tu občas i různě proměňovat. Měla jsme tu i bílé stěny. Ale takto to tu už asi zůstane,“ připouští Dagmar Kludská a spokojeně dodává:
„Jsem tu moc ráda a už mě žádné cesty nelákají. Najezdila jsem se dost. Samozřejmě jsme mohli žít i někde jinde. Itálii zbožňuji. Je to moje druhá země. Ale já jsem vlastenka a mám ráda naši zem, památky... A jsem ráda i v tomto bytě a někdy se mi odsud nechce ani do nedalekých měst, kam mě často zvou... Pravda, jsem už i malinko unavenější. Vystačím si tady. Na zahradě ve dvoře máme altánek, kde ráda sedávám i píšu.“
Předsíň je proměněna na přijímací salonek.
Sama nebývá - navíc má velkou rodinu, pět vnuků, a tak se v jejím okolí pořád něco děje.
Psaní na počítači a mariášky
„Když jsem byla na gymnáziu, maminka zavelela, že je třeba odjet do Itálie na varietní angažmá, které se neodmítá. Nic neznamenalo, že nedodělám školu, ani jestli jsem tady zrovna zamilovaná do nějakého kluka. Maminka byla šéfová. Je ale pravda, že jsem se při italském turné spřátelila s řeckou tanečnicí Penelopé, která mě po mém dlouhém naléhání zasvětila do tajů výkladu karet... Od té doby - padesát let - se v tom zdokonaluji a vytvořila jsem si vlastní metodu. Před třiceti lety jsem byla u nás první kartářkou uznanou úřady,“ ohlíží se příznivkyně mariášových karet.
Jak bydlí Jitka Hosprová, Evropanka z Dolní Bělé
V autorské sbírce knih Dagmar Kludské nejsou jen „okultní tituly“, ale i beletrie. Vždyť její život sám by vydal na román.
„Už jako mladá holka jsem si psala básničky, později povídky. Po první otištěné povídce v novinách mi tehdy redaktor poradil, ať píšu o prostředí, které znám. Tedy o cirkusu. Nakonec jsem napsala Vzpomínky schované v duši. Jsou o mých předcích z rodiny Kludských. Pak ještě tlustý román Elvíra. Psaní mě baví. Dokonce jsem se kvůli tomu naučila díky kamarádce Marcele Jurčíkové z vydavatelství Eminent na počítači.“
Kdyby Dagmar Kludská nedala v šedesátých letech přednost výchově dětí, mohla být dodnes zpěvačkou. Tančila, zpívala ve varieté. Ještě předtím s maminkou sklízely po Evropě úspěchy za svá vystoupení se cvičenými holoubky. „To jsem byla mlaďounká...“ K její současnosti patří i pravidelný rozhlasový pořad s horoskopy, s kterým začala před sedmnácti lety!
Karty znají budoucnost, zažloutlé fotografie s blondýnou Dagmarou jsou vzpomínkou na zlatá šedesátá léta.
„Večer bývám unavená - výklad karet si také bere energii -, takže chodím brzy spát a ráno už nemohu spát. Tak mi dělá dobře, když poslouchám za rozbřesku ptáčky. Chaloupku v Libochovicích za zámkem jsem předala dceři, ráda tam ještě občas zajedu. A i tam za mnou chodí lidé.“
Naplněný život
„Dům starý devadesát let stavěl můj praděd a jsme mu za to moc vděčni. Bývala tady kolem jenom pole, přes která jsem chodila do školy. Naši se sem nastěhovali, když mi byly dva roky. Pak jsem s prvním manželem bydlela v družstevním bytu na Jižním Městě, tam jsme byli první osadníci. A po dvaceti letech jsem se vrátila s dětmi, už po rozchodu, sem. Tady držíme všichni pohromadě,” pochvaluje si naše hostitelka neztrácející energii.
„Po rozvodu jsem byla samoživitelka a dělala všechno možné - od pokojské po dělnici v továrně i vedoucí v cukrárně.”
Jan Krůta ctí svátky bezčasí
Jednou si k ní přišla nechat vyložit budoucnost dělnice z nedalekého, ale bývalého ČKD Polovodiče. Paní Dagmar ji upozornila na nález v prsu a poslala ji k lékaři, který dal vědmě za pravdu. Za pár dnů byla chodba před bytem plná dalších dělnic, které se dožadovaly „vyšetření”. „Tak jsem je musela poslat domů,“ vzpomíná naše hostitelka a na rozloučenou dodává:
„Dnes už vím, že bylo dobře, když jsem dala přednost dětem před kariérou zpěvačky. Dneska jsem šťastná, že mám kolem sebe početnou rodinu a naplněný život.“
