Teresa Schel jezdí do divadla z malebné chalupy na návsi

Po téměř dvou letech bydlení s partnerem (sochař Petr Schel tady po rozvodu bydlel samotářským a tvůrčím životem pět let sám) se z ní stává patriotka zapouštějící v tomto kraji kořeny. A nejen proto, že ráda lyžuje. Je jí tu prostě hezky.

„Během minulého období jsem tu mohla v době, kdy bylo vše zavřené, chodit po lesích a loukách a oprašovat divadelní texty.“

V představení jedné herečky Holky a kluci má Teresa Schel opravdu hodně textu! Monodrama má třicet stránek monologu... Hodinu a půl je sama (a se psem) na jevišti.

„Přišla jsem vlastně k hotovému,“ usmívá se herečka polské národnosti a připouští, že jejím vkladem do domácnosti bylo hlavně zvětšení kuchyňské linky, protože se vaření věnuje přece jenom více než do té doby její partner.

„V covidové době jsme měli čas za to tady vzít a věnovali se věcem, na které už zase teď čas není,“ usmívá se naše hostitelka.

Ostatně pohostinnost k tomuto stavení patří už historicky. Bývala tu totiž vyhlášená hospoda. Pan Petr si postupně z bývalé šenkovny a garáže udělal prostorný ateliér, kde je místo na jeho objekty, mezipatro s hudebním aparátem a jeho kytarami, pec na vypalování soch i barový pult a místo k posezení s návštěvami u nádherného stolu - ten tvoří dlouhá deska jen z jednoho kusu staletého dubu.

„Volali mi kamarádi z lesa, že si ho buď vezmu, nebo kmen rozřezají,“ pochvaluje si hotové dílo sochař pracující hlavně s kameninou a hlínou...

Umí se ale ohánět i velkou palicí, kterou rozboural rozpadající se garáž ve dvoře, a vůbec tu během zvelebování chalupy přiložil ruku k dílu.

„Nemám rád půjčky, a tak jsem od začátku věděl, že to tu bude dlouhodobý proces. Nikam nespěcháme. Já už devět let.“

Zvenku jako by se tu zastavil čas, ale uvnitř je veškeré pohodlí patřící k současnosti.

V raném mládí jezdil Petr Schel na trampy do nedalekých skal. Takříkajíc za humny, směrem na Český Krumlov začíná chráněná krajinná oblast Blanský les.

„Vždycky mě to sem táhlo a v místní hospodě - která už tenkrát na mě působila jako z jiného světa - jsme s kamarády slavili i mé osmnáctiny. Vraceli jsme se sem celé roky na houby, na cyklovýlety a nakonec náhoda tomu chtěla, že se mi tu podařilo koupit toto stavení - a rovnou od majitelky, ve chvíli, kdy už měla v domě realitního agenta a já šel zrovna kolem,“ vzpomíná Petr Schel s tím, že bydel v hezkém bytě v Budějovicích a o stěhování na venkov přemýšlel jenom v souvislosti s případným vlastním prostorem pro ateliér.

Se stavením v osadě Slavče u Vrabče slaví úspěch.

„Při rekonstrukci jsem dbal na to, aby to tu neztratilo autenticitu. Nepotřebujeme mít vše hladké a v pravých úhlech. Jistá patina a ležérnost ve věcech se nám líbí.“

„Chtěl jsem, aby se tu Tereska cítila dobře. Také jsme se zbavili spousty zbytečných věcí. A jak to tu vypadalo, když jsem tu byl sám, vlastně také souvisí s naším seznámením. Vařením jsem se opravdu moc nezabýval. I kávovar jsem měl jen v ateliéru, kam jsem přes dvůr chodil v županu a zůstával tam dlouhé hodiny.

Jednou jsem se vrátil do světnice, že se přece jenom něčeho najím (chleba se salámem z ledničky...) a pustil si k tomu televizi - rituál, aby v domě nebylo ticho... Na obrazovce se v nějakém seriálu - Ordinace v Růžové zahradě, jak jsem později pochopil - najednou objevila nádherná blondýnka, která partnerovi vařila jídlo a ještě se přitom starala o cizí děti a skládala vzorně složené prádlo. Tak jsem si u toho řekl: takto bych si to představoval...

Za čtrnáct dnů jsem měl vernisáž a Tereska tam byla také! Půl roku jsme si potom vykali a pak sem přijela s kočkou, přivezla mi oběd a už tady zůstala,“ směje se spokojeně sochař, který už nemá potřebu zapínat televizi kvůli „společnosti“.