Tančící dům Schneiderových je bezpečným domovem pro mladé talenty

„Naše dvě děti už jsou dospělé, vylétly z hnízda do ciziny. Manželka se mnou pracuje ve vedení školy, tak jsme buď tam, nebo tady. A řekněte rodičům žáků prvního ročníku, ať pošlou své jedenáctileté dítě na internát do Prahy mezi dospívající studenty… Když jsme se rozhodli dům po dědovi přestavět, tak jsme v novém projektu už počítali se zázemím pro naše studenty,“ konstatuje Antonín Schneider, původním povoláním inženýr-stavař. Konzervatoř založili v roce 1994.

„Žádná stavební firma mě neošidí, protože vím, o co jde. Takže jsem nakonec využil toho, že mi rodiče tzv. zatrhli konzervatoř a nasměrovali mě v roce 1969 na matematické gymnázium,“ usmívá se pan inženýr, kterého tanec provází celý život a někdy je i, jak říká , choreografem z donucení. „To když chci studenty vyzkoušet z toho, co jsem je naučil.“ Tanci a sportu (sportovní gymnastice) se věnoval od dětství.

Děda našeho hostitele býval „poměrně zámožný typograf “ a svého času se rozhodl koupit daleko za Prahou pozemek na letní byt. V Roztokách ho dostavěl v roce 1926.

„Jako malý kluk jsem si tady na zahradě užíval volného času. Později jsem se sem přistěhoval s rodinou a dědeček tady s námi dožil až do roku 1984. Dodnes jsme mu vděční, jak osvícený nápad měl. Do centra je to kousek, je tu klid a v sousedství bydlí spousta cizinců pracujících na ambasádách.

U nás vždycky přespávali – ve spacácích – nějací studenti a kolegové-tanečníci. Až jsme dospěli k názoru dům zvětšit. Napřed jsme odbourali střechu, pak nějakou tu stěnu a pak jsme se rozhodli srovnat starý dům se zemí. Dědeček by nám to jistě odpustil, protože jsme při nové výstavbě alespoň zachovali původní mansardový styl.

První patro a podkroví jsme nafoukli, takže se do šesti pokojů vejde jednadvacet dětí. S manželkou tak bydlíme od roku 2005 v přízemí. A to je tu ještě pokoj pro hosty – většinou pro zahraničního pedagoga, když k nám přijede. Je pravda, že když přijdeme utahaní z práce, tak kolem nás zase kmitají jak čečetky naši studenti,“ usmívá se učitel tance a dodává: „Vlastní děti už máme velké. Tak co bychom tady dělali. A to ze začátku manželka dětem i vařila a uklízela – dnes na to máme profíky.“

Kolektivnímu soužití slouží i zahrádka, kde v létě pěstují rajčata, maliny… V zimě je centrem všeho krb v obývacím pokoji – s tepelnými průduchy do pokojů v patrech. Nové plynové kotle jedou v úsporném režimu. Antonín Schneider si tak kondičku v „důchodovém“ věku utužuje i štípáním dřeva, kterého jsou tady zásoby jako na horské chatě.

Zadní část domu je rozšířena o zimní zahradu v rustikálním stylu a s kamenným krbem. Slouží jako společná jídelna, studovna a klubovna v jednom pro všechny obyvatele domu.

„Za komunistů jsme s moderním a jazzovým tancem byli takový underground, a přesto jsme se snažili mít kontakty s tanečníky z celého světa, abychom neustrnuli v klasickém ruském baletu sovětské školy. Nehledě na to, že jsme ctili i klasický balet, který je základem řemesla.

Na to, jaká byla doba, se nám dařilo. Bývali jsme doslova schováni pod Univerzitou Karlovou, kde nám fandil tehdejší rektor, a podařilo se nám dokonce i se souborem cestovat. Cenzoři se o nás moc nestarali, protože tomu nerozuměli a v tanci není co škrtat. A my byli hrdí, co jsme si prosadili.

Ale co dneska? Mám bojovat proti demokraticky zvoleným politikům, kteří nám sice nechávají svobodu, ale ani se nám o nic nepostarají? Na to mám být hrdý? Lhostejnost, nekompetentnost, alibismus a plané sliby od pražských radních a ministerských úředníků…,“ vzpomíná a přemítá s lehce šibalským úsměvem učitel několika generací tanečníků.

Taneční umění provázejí existenční problémy neustále. A to jsme byli na návštěvě v době, kdy se podařilo úspěšně završit složitý proces hledání sídla. Díky novým a osvíceným majitelům bývalého pivovaru v Braníku získali v památkově chráněném a zrenovovaném areálu konečně zázemí pro svoji školu. Tedy taneční sály a učebny.

„Chceme vychovat univerzálního tanečníka, který naplní téměř jakékoliv přání choreografa. Přitom nemůžeme studenty fyzicky ani psychicky zničit. Jde o pohybovou inteligenci, kdy jsou veškeré pohybové stereotypy na úrovni vrcholového sportu. Aby se člověk mohl na jevišti pohybovat jako umělecká osobnost, musí být osmileté studium náročné, ale pro talentované inspirující.

Talentů máme dost, někteří naši absolventi odcházejí do zahraničí a vracejí se ještě zkušenější. Ale na světové úrovni nejsme. Podmínky, infrastruktura, politika a povědomí o tanečním umění jsou u nás téměř nulové. Dříve jsem říkával, že jsme na tom jako v Africe, ale když jsem zjistil, jaká tam mají taneční studia a divadla, tak jsem to změnil na to, že u nás jde o pravěk…“

Přesto už mají studenti před publikem úspěchy. Taneční konzervatoř má na sto šedesát studentů a je u nás největší. „Už jsme hráli ve sto sedmi českých městech – ročně přes devadesát představení – a jsme schopni si sami postavit scénu vlastně kdekoliv.“

Nedávno do roztančeného rodinného domu přibylo pět nových spolubydlících. Studentky z ukrajinských konzervatoří se na tanec nesoustřeďují snadno. „Z domova jim chodí fotografie vybombardovaných bytů, na mobilech sledují mapy aktuálního bombardování – mají na to zvláštní aplikaci.“