Článek
Ale na krajinu dětství nikdy nezapomněl, vždy se rád vracel – i když ve světě byl jako profesionální lyžař známější než doma – a nyní postupně a hlavně vlastníma rukama dokončuje rodinný srub.
Pár desítek metrů od hájovny, kde vychováván dědou vyrůstal. Kořeny tu má tak hluboké, že si nedávno změnil příjmení na Bárta. Po dědovi. Aby se i jeho dvouletý syn mohl jmenoval Jiří Bárta. Třetí v rodině.
Navigace by naše auto na samotu uprostřed lesů, za kterými se dá tušit nedaleké lyžařské centrum, možná dovedla, ale byli jsme přece jenom rádi, když nás hostitel čekal u hlavní cesty. Už proto, že ty lesní byly pokryté sněhem a ledem…
Recyklát se zelenou střechou
„Vlastně jsem to vše postavil z už použitých materiálů. Je to jeden velký recyklát. I kachlová pec byla rozebrána a převezena z jiné stavby. Není tu nic koupeného jako nové. Snad jen elektroinstalace.
Okna mi za odvedenou práci přenechal kamarád z Německa, kde se rekonstruoval bazén a my prováděli demontážní práce. Jsou to speciální zpevněná velkoformátová okna. I proto je můžeme mít vlastně po celém obvodu srubu,“ konstatuje Jiří, který si nedávno také přivydělával i za nedalekými hranicemi bouráním staveb.
Dům je celý ze dřeva, jeho oblíbeného materiálu. Dnes ho živí i výroba nábytku a zařizování podobných interiérů klientům na stejné vlně. Koníčkem navíc je mu řezbařina.
Lucie Božková při zařizování nespěchá
„Žádná rekreace to tady není. Od rána do večera makám s motorovou pilou. Pokud nelyžujeme nebo nejezdíme na kolech. Posezení u ohně mám také rád,“ usmívá se Jirka.
O jeho šikovnosti a náklonnosti k materiálu z místních zdrojů vypovídá i vlastnoručně vyrobená vana v podkrovní koupelně – z jednoho kusu kmene. Problém byl už jenom ji dostat do patra…
Hranice ráje
„Dráhu profesionálního lyžaře jsem začal v šestnácti letech. Hned jsem začal jezdit po světě a doma jsem byl velmi málo. Ve staré hájence jsem po rozvodu našich žil u babi a dědy od tří let. Říkám tomu tady šumavský ráj na světě. Za svůj život jsem absolvoval asi víc kilometrů na lyžích než po svých. Ale děda mě vždycky bral na obchůzky po jeho revíru. Když jsme šli za lesníky, tak mě u nich posadil na koně… Děda byl i zakladatel Horské služby a byli jsme spolu v okolních lesích pořád.
Z masivu je tu samozřejmě i jídelní stůl a police na stěnách. Dveře na pozemek jsou v domě ve třech stěnách.
Když jsem na našem prvním satelitu viděl v televizi poprvé freeridingový závod, koukal jsem na to sice nadšeně, ale bylo mi hned jasné, že totéž tady vlastně děláme od dětství… Trénování v brankách a obří slalom mě dlouho nebavil. A lyžování v hlubokém sněhu nebylo zakazováno a ani neohrožovalo přírodu. Bylo nás málo a místa všude dost. Když dnes někdo argumentuje třeba ochranou tetřevů, tak si neuvědomuje, že těžba dřeva těžkou technikou a predátoři je ohrožují více,“ konstatuje samorostlý vyznavač života v přírodě s dědovou školou.
V domě na kopci bydlí s Editou Plickovou i skřítci
Panu Bártovi nejstaršímu je jednadevadesát let, ale ještě před dvěma lety s vnukem lyžoval. Dnes ho trápí kolena.
„Děda mě vychovával podle toho, že dokud se nenaučím plavat, nesmím s kamarády na rybník.“
Ostrůvek v rezervaci
Jako každému se Jirkovi Bártovi přece jenom změnil život založením rodiny.
„Bez přítelkyně Léni a našeho synka by tu byla pěkná nuda,“ dodává s úsměvem. Ale samorost vrostlý do divoké přírody i nadále ctí svůj pohled na život bez civilizačních depresí. „Ústup“ do města nechystá.
Vivian Ploumbis vzpomíná v pražské vile na Kypr
„Není dobře, že se krajina vylidňuje, spousta mladých odchází za lehčím životem. Staří umírají. My tu jsme rádi a postavil jsem dům pro syna na základech starého stavení. Jsme ostrůvkem v rezervaci. Naštěstí v okolí jsou pořád ještě domy starousedlíků.
S ochránci přírody je někdy problém, že vystudují v Praze, pak si určí několikaletý plán, odstěhují se do bytovky v Sušici, a nakonec pár lidí s velkými pravomocemi rozhoduje o tom, jak my tady budeme žít,“ zamýšlí se absolvent církevního gymnázia.
Pomýšlel i na studium architektury, protože si vždy kreslil své představy o bydlení, ale zvítězil extrémní sport. A vztah k místu.
