Severské inspirace Martina Chocholouška

Přestože má poslední roky pětačtyřicetiletý scénograf Martin Chocholoušek sedmdesát procent práce v evropských divadelních metropolích, bydlí rád v centru Prahy. Nejenže si po konzultacích s architekty zařídil dvoupodlažní půdní byt podle svých představ a s vlastní invencí, ale navíc ještě v domě, ve kterém vyrůstal.

„Je to nejen pro mě zajímavý dům. Pozornost mu věnují i památkáři, protože je postaven podle vzoru slavného vídeňského domu od architekta Plečnika. Propojuje hned několik stavebních slohů a nechybí mu ani tehdy módní věžička (zde v podobě rondelu) - akcentování prvku typického pro Prahu. K mému překvapení mi památkáři doporučili větší střešní okna, než jsem plánoval. V ateliérech z počátku minulého století se prý taková dělala. Nakonec jsem rád, ale jejich pořizovací cena byla pomalu čtvrtina nákladů na celý byt. Nechtěl jsem se na dlouho zadlužit, a tak jsem si odpustil instalaci venkovních žaluzií. Už od výstavby bytu tu mám rozvedenou klimatizaci. Bez ní by to nešlo. A ve finále jsou střešní okna - po osmiletém obývání - jedním z benefitů bytu.“

Dalším benefitem je, že v domě má Martin Chocholoušek pronajatý další mini byt - ateliér, do kterého dochází jako do práce, kterou si tak nenosí domů, i když s tím v původní dispozici půdního bytu počítal. „Jsem tu spokojený a rád se sem domů vracím i ze světa.“

„Na terase, na západní straně bytu, pěstuji olivy a palmy,“ usmívá se náš hostitel s tím, že jeho oblíbenou - a často pracovně navštěvovanou - zemí je Švédsko a Skandinávie vůbec. Nachází tam i inspiraci nejen pro zařizování interiéru. Některé solitéry si rovnou dovezl a netají se obdivem zejména k dánskému designu. „Mají tam zavedené prodejny, kam lidé odkládají nepotřebný nábytek a bytové doplňky, výtěžek z prodeje jde na charitu. Baví mě tam nakupovat a občas se tam dá natrefit i na zajímavé kousky.“

Originálních prvků má v bytě pan Martin více. Například neváhal a dovezl si ze Skotska repasovaná hliníková kulatá okénka z rybářských člunů. Při zachování funkce ozvláštňují většinu dveří v bytě. Vedle těch zasunovacích, skleněných tabulí. „Odmítl jsem mléčná skla do dveří i závěsy na velkém okně a dveřích na terasu. Mám rád světlo a kontakt s prostředím. To je také zkušenost ze severských zemí. Tady je to od rána kaskáda světla - od východní strany až na večerní terasu na západní straně.“

Pár metrů od domu čeká na proměnu a novou zástavbu Formanovo náměstí. Co takovým zásahům scénograf mající vztah k architektuře říká?

„O tomto až tak moc zatím nevím, viděl jsem jen prostorové skici a předběžnou vizualizaci. Nemám problém s tím, aby město žilo a modernizovalo se. Měla by se k tomu vyjadřovat odborná veřejnost, a ne tak úplně každý. Vždy záleží na individuálním projektu. Největší problém Prahy 1 podle mě je nedostatek zeleně. Jak začínají být vedra, bývá tu o podstatně více stupňů než třeba na Vinohradech nebo tam, kde jsou aleje. Bez klimatizace by to tu bylo k nepřežití. Otevřít v létě okno do ulice nejde.“

Práce pro divadlo nebo film se s architekturou Martinovi Chocholouškovi natolik prolínají, že ho baví i navrhovat interiéry přátelům. Hodně podstatných prvků si pro svůj byt vymyslel sám. Včetně využití točitých litinových schodů, které v domě původně vedly z přízemí do suterénu. Při modernizaci domu je zachránil a v bytě vedou do patra, kde je jen ložnice, šatny a druhá koupelna s WC.

„Od začátku jsem chtěl mít moderní interiér, který by nebyl jen o přiznaných trámech. Litinové - historické - schodiště je spojovací článek s duchem domu. Stejně jako tvar zárubní u nových interiérových dveří. Inspirován zárubněmi a obložkami původních vstupních dveří do jednotlivých bytů v domě“.

Martin Chocholoušek si pochvaluje, že to, co vystudoval (magistr loutkové a alternativní scénografie), mu dává svobodu volby při práci od filmové produkce až po divadlo - od činohry po operu. „Už jsem si vyzkoušel i práci na filmových kostýmech. Další pracovní nabídky logicky navazují.“

Spolupracuje i na vizuální podobě filmového festivalu v Karlových Varech. Podílel se např. i na celovečerních filmech Petra Zelenky.

„Scénografie mě pořád baví právě proto, že má velký rozptyl mezi jednotlivými designerskými obory. Nikdy jsem neměl dostatek pokory pracovat na uměleckém díle jenom sám. Třeba jako malíř nebo sochař. Baví mě týmová práce, při které se potkávají lidi, a ještě různých profesí. Baví mě vnímat názory druhých lidí, vytvářet výsledek dohromady. Ale je smutné - v kultuře obecně a na divadle asi zvláště, v jakých podmínkách vše u nás vzniká a jak jsou lidi (ne)zaplaceni. Mám za posledních deset let srovnání s Evropou a je to pro nás nelichotivé. V Německu, Norsku… je vidět, jak např. představení a divadla dotují hrdě města a stát. Platí, že úroveň společnosti je taková, jakou má kulturu. Když je kultura pro politiky státu na posledním místě, tak je to pak bohužel často o kultuře slevových letáků.“