Pražská vila Kurta Gebauera - pohádkové místo plné soch a obrazů

Povídali jsme si i na nízké lavičce, kterou manželce udělal na zahradě z prkna, aby z ní mohla sledovat slimáky a nemusela přitom sedět na trávě. Zpoza rozbujelých keřů na nás vykukovaly sochy a snadno se zapomnělo, že jsme blízko Hradčan a v sousedství domu Havlových.

„Na to, zda by měl koupit vedlejší dům, se mě Václav Havel zeptal na jedné ze schůzek v Lánech, na kterých se scházívaly skupiny lidí různých oborů. Jako prezident musel stále něco mluvit, tak se musel také něco dovědět,“ vzpomněl Kurt Gebauer.

„Řekl jsem mu: Pěkný dům, klidná ulice, kousek od Hradu, zahrada, paráda.“

Retro vzpomenutí je i jeho současná, pozoruhodná a dosud nejucelenější výstava sochařské části autorova díla ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze, která potrvá až do 10. ledna 2021.

Pan profesor o sobě říká, že je „obecním sochařem”. Tím myslí, že raději dělá pro širší obec než úzkou skupinu znalců. Jeho sochy jsou u nás i v menších městech.

Ještě přednáší na pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, k čemuž skromně dodává: „Pomáhám tam budoucím paním učitelkám výtvarné výchovy a kultury. Je důležité, aby kultivovaly národ, a je tam skvělá parta. Po republice jsem pořád hodně rozlítaný. Komunikuji se studenty i v Liberci, vedu tam dvě doktorandky a tady - v nedalekém Kafkově ateliéru, kde prošly dějiny, dělal se tam Štefánik, Žižka i model na Stalina - pracují studenti a absolventi UMPRUM v Praze.

Jsem Pražák jak Brno, narozen jsem v Hradci nad Moravicí, tady se ale motám od mládí, kdy jsem po kamenické škole v Hořicích opravoval pražské památky. Do Hradce nad Moravicí je daleko, je to u Opavy, ale vracím se tam, jak je možno, mám tam malý byt v paneláku po mamince. V současnu tam dělám na projektu dokončení parku u nádraží, který jsem začal před pětatřiceti léty.“

Pod zámkem v Hradci nad Moravicí je nádherná část anglického parku a Kurt Gebauer špatně nesl, že na takovém místě pro celostátní pionýrský tábor „měli postavit tři záchody velké jako samoobsluhy, aby měly děti kde čůrat.“

„Kvůli tomu, že tam jednou za rok přistál s vrtulníkem prezident Husák, udělali z panelů přistávací plochu! Tenkrát jsem proti tomu protestoval. U všech stupňů památkářů i u tehdejšího ministra kultury. Ten ale odpověděl, že je to tam tak dobře a výhledu ze zámku ty stavby nevadí...

Bylo to paradoxně jednodušší než dneska, protože jsem přesně věděl, u koho a na koho si stěžovat. Sice mi to nebylo nic platné, ale s dnešními úředníky placenými z našich daní nezmůžete kolikrát o moc víc a někdy zůstává rozum stát, když škodí třeba už i ten nejnižší úředník a ti vyšší se bojí, aby nepřišli o džob kvůli správnému rozhodnutí.

Veřejný prostor a umění v něm mě zajímá pořád. Záchodky dnes už pod zámkem nejsou. Režimy se mění, ale lidská nátura si vždycky najde cestu, jak škodit, nebo prosadit blbost, jen tak pro zvýšení vlastního ubohého sebevědomí.“

Z bytu 3+1 ve druhém patře vilového domu je vlastně ze všech oken do všech stran vidět na koruny stromů. A paní Libuše má pracovnu ve „13. komnatě“, do které se vchází dveřmi, které vypadají téměř stejně jako dveře do skříní ve vestavěné stěně. Kurt Gebauer je rád, že se jeho žena „také trochu stará u compu o administrativu.”

V pracovně, obývacím pokoji je mimo jiné olejomalba dítěte, což je nejstarší ze tří synů. Bude mu letos padesát. Ten obraz, na kterém jej tatínek zachytil jako mimino, je tedy už také dost starý. „Vnoučat máme devět.“

Neoddělitelnou součástí je tu i balkon, kde Libuše Gebauerová suší bylinky a manžel maluje za příznivého počasí obrazy.

Než tady v roce 1985 Gebauerovi zakotvili, různě putovali. Bydleli i na samotě u Nižbora.

„Takový domek na léto, kde jsme mohli být za údržbu... Měli jsme tenkrát žádost o družstevní byt, který jsme po osmnácti letech dostali - to už jsme měli tři děti a sháněli něco ve starší Praze. Na základě inzerátu jsme se výměnou dostali k tomuto bytu.

Pak se mi podařilo byt včas i koupit - podruhé, jinak bych mohl být dnes bezdomovec.

Stěhoval jsem se mockrát, odsud bych už nechtěl. I když si musím platit za sklady, kde mám své sochy, abych je pak mohl zadarmo půjčovat pro potěšení občanů. Sochařům a malířům se u nás za vystoupení jako třeba zpěvákům neplatí,“ dodává s lehkým úsměvem Kurt Gebauer.

„Ale je naprosto podstatné a důležité, aby umění bylo mezi lidmi. A nemusí jít jen o tvrdou a těžkou sochu. O veřejném prostoru se mnohdy jen mluví, protože je to tzv. trendoidní. Nebo je to dekorace bez obsahu. Nutí mě to provokovat,“ konstatuje i před osmdesátkou Kurt Gebauer, který nedávno při happeningu zafačoval platan na Malostranském náměstí.

„Ten měl být uříznut při zbytečné rekonstrukci, kterou na základě soutěže odsouhlasili námi zvolení moudří muži.“

Pomalu třicet let se postupně staví ze čtyřiceti devíti bloků pískovce jedenáctimetrová socha Obřího trpaslíka u Hořic, kde náš hostitel studoval na kamenické škole. Když někdo zafinancuje další kámen, vyseká se a osadí podle modelu.

„Na hajzlíky mezi vrchností si musíme dávat pořád pozor. Když si vezmete, jaké obrovské peníze jdou třeba na rekonstrukce náměstí, parků, parkovišť, kde by stačilo vyměnit pár dlažebních kostek a zabezpečit údržbu, tak ty peníze na umění jsou vedle toho sranda. Souboje s úředníky se snažím brát jako sport. Všude v Evropě můžete vidět, jak jsou sochy třeba na kruhových objezdech, je to dobrý orientační bod, zvlášť u nás se cedule někdy blbě hledají,“ vrací se ke svému tématu náš hostitel ještě, když se s námi loučí u branky, za kterou začíná realita.