Netradiční domov aneb Jak žije architekt David Beke v domě na kuřích nožkách

Dům není nijak velký. Zastavěná plocha 125 m2, užitná jen devadesát. „Studii jsem zpracovával ještě na škole, jedna varianta byla dokonce víc ufo než konečný výsledek,“ říká David Beke v žertu. Určitě ale chtěl postavit typové bydlení, které by vyhovovalo nejen různým generacím a životním stylům, ale současně si na tomto domě vyzkoušel některé postupy navrhování.

„Dům je v podstatě bez chodeb, technologie jsou ukryté ve stěnách nebo ve stropě, vstupní dveře máme na elektřinu, ne na kliku, dům je samozřejmě bez bariér a využili jsme netradiční materiály na netradičních místech.“

Například stěrky. Najdete je třeba i na kuchyňském stole, který je zapuštěný do ostrůvku kuchyňského prostoru a vysouvá se podle toho, kolik lidí bude stolovat. I když vypadá jako těžký kus betonu, je laminátový. A to je právě ten klam, který poskytuje.

Klamných věcí je v domě plno. Marně tady hledáte skříně a vůbec úložné prostory. Všechno je schované za velkými bílými plochami, které vypadají na první pohled jako stěny.

Prostory pro uložení věcí jsou patrné jen v průchodu mezi obývákem a dětským pokojem, některé jsou otevřené, některé, jako v celém domě, najdete za dvířky. Jak v obývacím pokoji, tak v kuchyni, v ložnici, předsíni. Klasickou skříň prostě nenajdete.

Jediná komora je situovaná zvenčí na vstupní terase, je skryta za odsunovací stěnou. Za ní najdete klasický rodinný „nepořádek“ – výbavu na lyže, nějaké oblečení, pár krabic. Je tu taky maličká krabice na stěně – elektrické vytápění a ohřev teplé vody.

„To je jediné energetické centrum domu, žádný velký kotel,“ říká architekt s tím, že na energie je i přesto, že je zespoda odkrytý, poměrně úsporný.

A kde tedy mají Bekeovi věci? Češi si libují v půdách, sklepech, garážích plných náčiní, sekaček, zkrátka haraburdí. Věci, které už sice neslouží, ale co kdyby se někdy hodily?

„Když žijete pár let na pětatřiceti metrech čtverečních jako my ve starém sklepním bytě, zjistíte, že moc věcí v životě nepotřebujete,“ dodává Zuzana Bekeová. V tomto směru se, jak oba říkají, snaží působit i na své klienty.

„Nejlepší klient je klient poučený. Který zjistí, že nemusí žít v bytě na čtyřech stech metrech čtverečních, nebo v domě, který opustily dospělé děti a manželé se ztrácejí v bludišti chodeb a ložnic,“ vysvětluje architekt a jeho dům je příkladem úsporného a současně dostatečně velkého prostoru na malé ploše. V tom se s jeho paní stoprocentně shodnou.

David Beke říká, že má rád cosi, co lze nazvat „modulovým řešením“. Jako dům na celý život a pro lidi různého věku může sloužit i bez náročného přestavování a bourání už teď. Když děti odrostou a odstěhují se, jejich místnost se bez úprav změní v ložnici pro jednoho z manželů.

Nebo může sloužit jako prostor pro ošetřovatelku v případě člověka, který vyžaduje celodenní péči a dohled sestry. Barevnost interiéru se může snadno změnit povrchovými úpravami. Kdo má zálibu v knihách, může si vybudovat police na stěně, kde jsou nyní rostliny.

Zajímavostí je speciální strop z lamel. Ty jednak dodávají prostoru světlost, ale současně jsou pod nimi instalované veškeré kabely. Když potřebujete něco opravit, nemusíte sekat zdi, stačí jen příslušné panely vycvaknout.

To, že stavební pozemek byl ve svahu, vidí David Beke jako výhodu. Když na něm postavíte dům s přízemím, přijdete o významnou plochu, kterou lze využít pro zahradu. Další svým způsobem zbytečný a nevyužitý prostor v domě vám zabere schodiště. Bekeovi tak mají k dispozici nejen samotnou nezastavěnou část pozemku, ale i celou plochu pod domem.

Jsou tu zavěšená houpací křesla, posezení, ale i grilovací koutek. Vše pod „střechou“. Když není zima a prší, v létě ve vedrech, člověk je na takové zahradě vždy skrytý před rozmary počasí.

V horku je tu navíc příjemný chládek, který neruší ani děti. Starší dcera tu má malé pískoviště, když si nehraje, přetáhne přes něj táta plachtu a vítr sem nenavane žádné listí a další nečistoty. V prostoru „překážejí“ jen sloupy. Většina jich je nosná, tři, o něco širší, skrývají elektrické vedení, vodu a kanalizaci. Na pohled to ale nepoznáte.

Dům budovali manželé asi tři roky, hodně věcí si dělali sami nebo s pomocí přátel.

„Některá řešení byla netradiční, firmy za ně chtěly dost peněz,“ argumentuje architekt i stavitel v jedné osobě. A tak je dotvořili tak, že je zvládli vlastníma rukama. Taky tohle svědčí o tom, že David Beke nevymýšlí jen ufo bydlení, jak některé skici, které vyšly z jeho kanceláře, vyhlížejí.