Lucie Suchá maluje nad Berounkou

Ovšem práce při rekonstrukci vilky po rodičích a jejich rodičích tu mají ještě až nad hlavu. Ale výsledky se postupně dostavují!

Už zápraží na zateplené a zastřešené terase nabízí příjemné místo k posezení s výhledem do daleka i široka.

„Babička pocházela z křivoklátských hvozdů z Nezabudic, děda od Nové Paky a tento dům dostavěli někdy v roce 1938. Máma mě sem z porodnice přivezla 21. 8. 1968 a vyrůstala jsem tady. Krátce jsme s Tomášem a prvním synem Mikulášem bydleli v Broumech, odkud pochází manžel.

Ale z našeho dětského pokojíčku jsme si tady hned zařídili první společné bydlení a po letech, kdy se v domě potkávaly vlastně čtyři generace, dům renovujeme doslova od základů, protože začal ve svahu ujíždět a praskat... Z bývalého obýváku plánujeme udělat malou galerii a místo pro setkávání s přáteli a hosty.“

Kromě obnovy elektrických rozvodů, vody a dalších „detailů” dům promění i výměna oken, která navrhl manžel Tomáš a na jejichž podobě se dohodl s truhlářem. Jsou dělená a v modrých rámech.

„Děda tu měl špaletová okna, v osmdesátých letech je táta nahradil – jak to tehdy bývalo – většími a my se teď budeme zase přibližovat původní podobě. Postupně měníme i tvář zahrady, kde jsme postavili novou kůlnu a přístřešek, abych měla kde skladovat i hromadící se staré okenní rámy..., “ vypočítává naše hostitelka, která vládne nejen štětcem, ale i spárováním kamenů v základech domu.

„Nejhorší bylo vyhazovat staré věci po rodičích a prarodičích. Neustále tu něco přesouváme z bodu A do bodu C. Měli jsme tu řemeslníka, z kterého jsme rostli, takže v rámci koronaviru se manžel rekvalifikoval na zedníka, obkladače, truhláře a práce všeho druhu v jedné osobě.

Ve fotokomoře – kterou mně a sestře Marcele tady zařídil táta, když mi bylo třináct a společně s ním jsem ji obkládala bílými obkládačkami – jsem nebyla ode dne, kdy táta umřel, což už jsou čtyři roky. Ale fotím pořád ráda,“ připouští mj. členka berounského uskupení Berounští Fotorici.

Lucie Suchá, jinak radiologická asistentka na magnetické rezonanci a rentgenu (s několika semestry z medicíny) v nedaleké nemocnici, nedávno svůj umělecký záběr rozšířila i na keramiku.

Od kamarádky keramičky Ivy Kapounové ze sousedství odebírá vytočené polotovary džbánků, konviček na čaj, hrnků a misek, na které dotváří – vyrývá a vybarvuje – své obrázky.

Nádoby se vracejí k prvnímu vypálení, dobarvení malířkou a dalšímu vypálení... A je to! Po několika dlouhých hodinách.

Výtvarno a poetika se v domě na všech podlažích doplňují s hudbou, protože i synové Mikuláš, Hubert a Jáchym talent podědili a pan Tomáš je zakladatelem, skladatelem a zpěvákem skupiny Ponožky pana Semtamťuka, Těžká Pára a Lakuna a koncertní bezčasí snad neohrozí ani vydání připravené – sólové desky. (Asi nepřekvapí, že některé obaly alb pocházejí z pláten paní Lucie.)

Kdo si od naší hostitelky pořídil nový kalendář (z číslovaných grafických listů), jistě pochopil, že má autorka vztah i k vodáctví, praktikovanému zejména na kouzelném horním toku Berounky.

Však také mají u domu památeční, mnohokrát laminovanou kánoi – indiánku. A u břehu řeky, pod hradem Týřovem, spolu se sestrou i starou chatu!

„Tam to máme také moc rádi. Naši ji koupili, když mi byly dva roky. Řeku sjíždíme pravidelně a inspiraci na ní nacházím neustále.”

Do obrázků jí vstupují i konkrétní předměty (a situace) z rodinného života – od oblíbeného auta (zaparkovaného na zahradě) po přátelská setkání.