Lucie Šilhánová a její sympatický dům na zelené louce

Vesnice Sokoleč je nedaleko od Prahy a přitom blízko Poděbrad a nakonec i Mladé Boleslavi, kde má naše hostitelka rodiče.

„Postupně to tu dolaďujeme. Tedy interiér, zahrada, kterou si už při posezení na terasách užíváme, nebudou hotové ještě dlouho. Myslela jsem si, že když budu na mateřské, sejdu divákům z očí i mysli, ale stále mi chodí pozvánky na moderování různých akcí a ještě pravidelně natáčím pro Primu (Prima mazlíček – minutový šot před zprávami), sami máme psa z útulku,“ dodává Lucie ke svému kontaktu s televizí.

„Opravdu se nenudím a vážím si, že je o mne zájem,” usmívá se spokojeně Lucie.

„Z Boleslavi, kde jsem vyrůstala do patnácti let, jsem šla závodně plavat do Prahy a od té doby jsem tam donedávna pracovala (Nova Sport, Evropa 2 – čtrnáct let, Prima).

Také jsem si tam pořídila, po nehezkém rozchodu, i svůj vysněný byt a bavilo mě si ho zařizovat. I když jsem vlastně minimalista, baví mě zařizování i tady. Jarda to nechává na mně. Možná i proto, že je kondiční trenér a má své dvě tělocvičny v Poděbradech. Nedávno nastoupil jako kondiční trenér hokejistů Boleslavi. Je bývalý učitel, jako moji rodiče, kteří mě vedli ke sportu. Když Jarda hlídá naši rok a půl starou Johanku, ráda si tu jdu zaběhat. Vlastně bydlím poprvé v životě na vesnici a moc se mi tu líbí.“

Lucie se s pražským bytem s terasou loučila přece jen s těžkým srdcem. „Když jsem se tam zařídila, tak jsem tam byla tak ráda, že jsem půl roku nikam nechodila, a kdo mě chtěl vidět, musel za mnou,“ usmívá se Lucie s vědomím, že pro rodinu by byl byt malý, a panovala shoda, že by bylo hezké bydlet v domě v Poděbradech, kde partner působí.

Tu myšlenku tam i pilovali v pronajatém bytě tak dlouho, až zjistili, že bude podstatně levnější postavit dům na parcele nedaleko od města, kousek od dálnice. „Trojúhelník“ se uzavřel.

„Máme to do půl hodiny ke všem členům našich rodin. Jarda má rodiče v Kolíně. A Prahy už bylo dost. Padlo mi to tu do oka natolik, že už jinam nechci a bylo velké štěstí, že tu byla volná jedna z posledních parcel.“

„Je tady školka, první stupeň základní školy, kroužky, restaurace, sportoviště… Kvůli pozemku jsem telefonovala rovnou panu starostovi a on mi opravdu dal kontakt na člověka, který prodával tuto parcelu. Shodou okolností sportovec (olympionik, vodák), kterého jsem ze světa sportu náhodou znala!

Pozemek má třináct set metrů a jsme za něj rádi, i když jsme si na tak velký původně nemysleli. Ale jak jsem toto místo viděla, věděla jsem, že je to ono. Do té doby jsme navštívili deset jedenáct pozemků!“

A pak začalo – v našich luzích a hájích tak časté – klopýtání stavbou. „Byla chyba, že jsme si nenajali jednu stavební firmu. Udělali jsme to nejhorší rozhodnutí: Jarda měl kamarády, přes které jsme tu měli party zedníků. První měsíc super – makali. Ale pak přestali chodit, nebrali nám telefony. Hrozné!

Další chyba byla, že jsme neměli stavební dozor. Jestli mohu dnes někomu radit, tak na stavbě bez odborného dozoru neušetříte. Naopak. A sehnat nové řemeslníky k rozestavěnému domu také nebylo jednoduché.

Až když jsme dali poptávku na střechu, usmálo se na nás štěstí a poznali jsme pana Houžvičku z nedalekých Choťánek. Opravdu jak z pohádky! Vše dotáhl do konce, dodnes nám pomáhá a stali jsme se rodinnými přáteli. Jen lituji, že jsme ho nepoznali o rok dříve. Přes všechny problémy, i zastavenou stavbu, jsme to nakonec zvládli za rok a půl. Program k mateřské – paráda,“ usmívá se spokojeně Lucie.

Dobrý pocit mají novomanželé i ze svých zásahů do typizovaného projektu, protože se osvědčují.

Nechali přistavět předsíň s oknem – zádveří na „špinavou nohu“ i místem na kočárek.

„Když jsme přišli v zimě z lesa a vstoupili vlastně rovnou do domu, byl nepořádek všude. Skvělé jsou i koupelny v každém podlaží. Bylo vtipné, že ještě na Evropě 2 jsme měli nějakou soutěž o koupelnách s českou značkou Jika. Tatínek zrovna v Boleslavi předělával koupelnu a já si říkala, jaká je škoda, že ho nemohu do soutěže přihlásit. Svoji koupelnu v Praze jsem měla hotovou a netušila jsem, že jednou budu stavět. Nakonec jsem se ale se zástupci firmy a panem architektem Michalem Janků přece jen setkala.

Během roku jsme věděli, že už nechceme být ve 2+1. Tudíž jsem už věděla, na koho se obrátit při zařizování koupelen. Těšila jsem se tady i na vanu v podkroví. V přízemí máme koupelnu s prostorným sprchovým koutem – hlavně pro Jardu. Ve vaně jsem si hověla snad dvakrát,“ usmívá se Lucie a dodává:

„Čím náročnější pro nás s porodem a s mateřskou byl průběh stavby, o to raději tu teď jsme. Cítíme se tu fajn a jsme šťastní.“