Článek
A aby toho nebylo málo, tak přes sousední zahradu kouká na Santiniho kostel. „Má to tady opravdu energii, a to nejsem žádný esoterik,“ usmívá se Kuba.
Podlouhlé stavení s klasickým venkovským průjezdem je příjemná lajna začínající obývacím pokojem (s mírně nadměrnými metry), útulnou kuchyní s jídelním stolem uprostřed, vstupem do domu a přijímacího „salonu“ a chodbou do nemalé ložnice s oknem do dvorku.
Na stavení je ještě nalepená přístavba, nyní zrenovovaná na bezbariérový vejminek, který zatím nikdo z rodiny nepotřebuje, tak tam nechávají bydlet kamaráda a kolegu z týmu kapely, jenž se na koncertech stará o prodejní stánek.
A ještě navazuje jedna z pergol, která je svým vybavením příznačná pro toto pohodové místo.
Mají si kde hrát
Na otevřené straně pergoly napojené na dům je krb ozdobený lebkou s rohy, jak na ranči („Ta už tady byla.“). Uprostřed je místo stolu obří cívka na kabely, po které je – ze stejných důvodů – dnes taková poptávka („Tu mi dovezl fanoušek na náklaďáku až z Opavy, tak jsem ho alespoň od hlavy k patě oblékl našema kapelníma hadrama.“).
Zeď, oddělující od zákoutí sousedy, zdobí velká fotografie s pohledem přes záda bubeníka kapely do publika („Je to dárek od studentů brněnské VFU.“).
„Víckrát jsme v minulosti hráli zadarmo na dobročinných koncertech, a když jsme pak viděli ve VIP stanech prohýbající se rautové stoly, tak jsme si říkali, kolik peněz dostanou ti potřební.
Tak jsme to začali dělat jinak. Náš manažer vymyslel projekt Pomáháte nám pomáhat. Zalíbilo se nám vracet společnosti, když už bylo z čeho. A přišli jsme na to, že je nejlepší pomáhat přímo. Když někde hrajeme, zeptáme se místních, kde je třeba pomoci, a tam pak jdeme sami předat část výtěžku z koncertu,“ pochvaluje si Kuba mimoděk atmosféru v kapele a při procházce zahradou se ještě stačí věnovat jejich třem psům, čtvrtý je sousedů.
„Toho černýho jsme si dovezli ze Srí Lanky – byl v pytli s dalšími čtyřmi štěňaty před barákem, kde jsme byli ubytovaní. Nebylo to jednoduché – veterinární vzorky se musely poslat do Londýna, ale podařilo se.
Rádi se tam vracíme, ale už to tam také není ono. Jihovýchodní Asii máme rádi, ale turismus kazí i místní. Vozíváme tam pro veterináře léky třeba na odčervení – pro psy mám slabost. A tam se jich toulá opravdu hodně.“
Kdo hledá, najde
Na naše přijetí si hostitelé našli čas pár dní po jejich svatbě. „Vzali jsme se po devítileté známosti – nádhera. Svatbu bychom ani nevyžadovali, ale počítáme, že budou nějaké děti, tak jsme si řekli, že by chtělo mít papíry v pořádku. Navíc rok 2019 je takový hezký. Navíc máme před sebou kulturákový turné – čtrnáct koncertů – a za rok chystáme koncert v O2 areně… Kdy jindy, když ne teď!?“
Vypadá to, že kutnohorská kapela milých punkerů se stala během let postupně slavnou. „Přesně! Sami jsme to nevěděli a někteří z nás to nevědí doteď,“ směje se Kuba.
„Jsem rád, že nás to nepotkalo někdy, když nám bylo dvacet. To někdy bývá problém. Ale vždycky jsem věděl, že chci mít svobodné povolání a věnovat se kumštu.“ Což není až tak překvapivé, protože jeho otec je známý baskytarista Pavel Jakub Ryba.
Asi tu máme někde v zemi plutonium, protože se nám tu daří náletovým rajčatům, libečku, všemu. Jsme tu spokojení i my. Místo jsme hledali tři roky, protože byt v Kutné Hoře už nám nestačil. Ale nikam odsud jsem se stěhovat nechtěl, ale na vesnici jsme s Dominikou z města mířili.
Jednou mi volala máma, že v okně sousedního domu viděla inzerát a pak ještě máma Domči zkušeně zjistila, že sousední stavení – toto – má také nového majitele – vlastníka firmy na zpracování dřeva, tak se pídila, jestli tu třeba nebude pila. Nakonec to přeprodal nám. Dům byl za stejnou cenu, ale v lepším stavu, a hned jsme se tu cítili dobře. Samozřejmě se musela udělat nová střecha, okna…“
Snaží se tu žít bio – eko. „Ale neznamená to, že si z toho neumíme udělat srandu. Třeba i v klipu Biolid. Nejsme žádný teroristi.“
Pohoda po letech
„Když jsme se tu zabydleli, tak jsem si před domem všimnul pána, který postával pod okny. Zeptal jsem se ho, jestli něco nepotřebuje, a on, že tady do deseti let vyrůstal. Pozval jsem ho dál, v zahradě se rozhlédl a začal mi vyprávět, jak to tu vypadalo před sedmdesáti lety. Obrovský zážitek. Má to tu opravdu hezkou energii. Moc to neřeším, ale buď to tak cítím, nebo ne. To je, jako když ti něco k pití chutná, nebo nechutná. A občas tady zamáváme gripenům. Vidíme, že jde jenom o cvičné lety, tak je to dobrý.“