Článek
„Víme, jaké to je, když vám nad hlavou létají rakety Tomahawk a kolem padají bomby. Zažili jsme to v proskleném domě bez sklepů. Umíme se vžít do dnešní situace lidí na Ukrajině,“ vzpomíná na prosinec roku 1998 Miroslav Belica, kdy působil v Bagdádu, tehdy na nejvyšším postu našeho velvyslanectví.
Za třicet let práce pro naše ministerstvo zahraničí má za sebou působení v Libyi, Moskvě, v Iráku (kde působil v letech 1996 až 2001) a hlavně v Sýrii. Na Blízkém východě prožil v diplomatických funkcích dohromady téměř patnáct let.
Po návratu do vlasti pracoval do roku 2004 na ministerstvu zahraničí jako zástupce ředitele odboru OSN a odboru rozvojové spolupráce a humanitární pomoci. Dnes při psaní vychází i z osobní zkušenosti a přítomnosti na místech, kde události probíhaly.
Rozdělení pravomocí
Bylo by možné očekávat, že domácnost Beliců bude připomínat malé, orientální muzeum. Ale není tomu úplně tak. Pracovnu našeho hostitele zdobí i obrazy na dřevě s pravoslavnou tematikou a moderní obrazy, včetně aktů, od iráckých malířů.
„Bydlí se nám tady dobře a vlastně už nemáme ani potřebu nic měnit. Původní nedodělky nebo nepraktičnosti už jsme si odstranili a máme tak vše podle svých představ.”
Jeden pokoj je vždy připraven pro návštěvy, zejména vždy očekává vnučku.
Manželé, léta zvyknutí na stěhování a zařizování domovů v různých zemích a s jinou kulturou, se na vylaďování současného - a jak se shodují, posledního - bydlení dohodli a diplomaticky si určili hranice vlivu.
„Manžel si vzal na starost pracovnu a obývací pokoj,“ dodává s úsměvem paní Belicová a manžel upřesňuje:
„A ještě zahradu - tedy terasu... Horší je, že manželka nerespektuje dohody a chtěla mluvit i do mého prostoru.“
Lucie Božková při zařizování nespěchá
„Narazila jsem na konzervu, nic nechce měnit. Já byla schopna často přemisťovat nábytek i v době, kdy jsme bydleli v paneláku.“
„Ale vždycky jsme vše kupovali po dohodě a společně,“ usmívá se i Miroslav Belica.
Vzpomínky a plány
„Největší odpočinek a odreagování si užívám na chalupě u Plzně. Absolvovali jsme klasickou otázku, zda dvousetleté stavení se silnými stěnami z vepřovic a kamenů zbourat nebo rekonstruovat. Odpověděli jsme si nekončící prací. Ale nelituji. Chalupa má opravdu své kouzlo - přijeďte nás navštívit i tam.
Opravdu jsem si tam máknul. Kromě vyloženě odborných věcí, které nechávám na řemeslnicích, si tam kutím sám, protože mě to baví. Bourat stěny ale také neumím. Navíc jsme se vše typické pro stavbu snažili zanechat. Průběžně jsme to zvelebovali patnáct let. Vybíjel jsem si tam energii,“ konstatuje náš hostitel a ještě připomíná, že z kraje severně od Plzně pochází jeho maminka.
Bonusem pohodlného bydlení v klidné čtvrti je prostorná terasa s malým lesíkem v truhlících.
„Pamatuji si, jak jsme si v okolních lesích hrávali. Vždy mě to tam táhlo zpátky. Líbilo se tam i našim klukům, dokud byli malí. Tak teď tam jezdíváme s naší vnučkou. Od domu jsme tam za hodinu a po dálnici to utíká,“ pochvaluje si další životní rozměr činorodý sedmdesátník.
Vivian Ploumbis vzpomíná v pražské vile na Kypr
Ostatně o důchodovém věku mnoho hovořit nemůže. Ke svým aktivitám si nedávno přidal post šéfredaktora měsíčníku Přísně tajné, kde mimochodem ve funkci vystřídal našeho bývalého redakčního kolegu a historika Miroslava Martínka.
Belicovu nejnovější knihu vydala opět Epocha. Nedávno vydaný titul se jmenuje srozumitelně - Vzpomínky na Sýrii (od arabského socialismu k Islámskému státu).
Kruh se rýsuje, ale neuzavírá. Miroslav Belica - držitel literární ceny Egona Ervina Kische (Praha na hřbitově metropolí, kniha z roku 2018 reflektuje naši angažovanost v Afghánistánu za posledních čtyřicet let) - má inspirační zdroje, které hned tak nevyschnou a zná jejich souvislosti.
Vlastní území se studnou
„Všechny naše štace byly na exponovaných místech. Člověk by asi raději pracoval v Kodani, ale vystudoval jsem arabistiku. Nehledě na to, že jsem si dříve ani nemyslel, že bych jednou byl diplomat...
Ve dvaadvaceti jsem si myslel na místo zpravodaje ČTK v Káhiře. Nakonec jsem působil hlavně v zemích s tvrdými, ale sekulárními režimy, se kterými naše země ve velkém a úspěšně obchodovala. Současná válka na Ukrajině je obzvláštní tragédií i pro mě.“
V domě na kopci bydlí s Editou Plickovou i skřítci
Miroslav Belica připouští, že pořád má v Praze co dělat.
„Naštěstí to máme z bytu kousek do přírody, i když i tady se developeři nezadržitelně zakusují do dříve chráněného území. Na chalupě zatím nebýváme déle jak tři týdny v kuse, ale už jsem si tam zařídil i internet. A na ten opravdový důchod se tam chystáme. Stát se může všechno a není nad to mít vlastní chalupu, a ještě s vlastní studnou.“
Napište nám
Postavili jste nový dům, rekonstruovali byt anebo máte hezky zařízenou zahradu a rádi byste se ostatním čtenářům pochlubili a inspirovali je?
Napište nám do redakce na adresu bydleni@novinky.cz, připojte pár průvodních vět a několik snímků vašeho díla.
