Kouzelná vilka orlojníka Petra Skály

Trasu vedoucí odsud na staroměstské náměstí v Praze má Petr Skála najetou. Je totiž už deset let orlojníkem. Ale restaurátor věžních hodin s licencí Ministerstva kultury ČR, kterých u nás mnoho není, za dalšími věžními hodinami najezdí tisíce kilometrů po celé republice.

Nic na tom nemění, že on i jeho žena - seznámili se při studiu UMPRUM - jsou původním oborem akademičtí sochaři.

„Technické věci a hodiny mě bavily vždycky. Poměrně brzy jsme přišli na to, že uživit se prodáváním soch není až tak snadné a z koníčka se mi postupně stal nový obor, kterému se dnes už třicet let věnujeme spolu se ženou.“

Pražský staroměstský orloj z roku 1410 je nejstarším orlojem na světě, který dosud pohání stále funkční původní stroj! Petr Skála mu před pár lety vrátil původní krásu a při rekonstrukci mechanismus zbavil nánosů barev a všech novodobých stop. I při práci na jiných hodinových strojích je to jeho takříkajíc rukopis.

Když už někde přidávají moderní technologii, snaží se ji umístit nenápadně nebo úplně ukrýt před zraky obdivovatelů.

Je shoda okolností, že manželé spolu žijí ve vilce po předcích paní domu. Ale není náhoda, že sto let stará stavba s věžičkou a členěnými okny má dosud svou původní atmosféru, kterou by bylo škoda narušit něčím moderním.

„Rozhodli jsme se zachovat původní podobu vnější fasády i za cenu, že jsme dům nezateplili. I v interiéru ctíme původního ducha a nic nepřekrýváme moderními materiály.“

Kamenné schodiště do podkroví je toho dokladem. A nové zelené vstupní dveře do domu byly vyrobeny podle původní předlohy a také skvěle zapadají do celkové atmosféry domova se zahradou.

Zídka oddělující sousední - podobný - dům je obohacena o vyrobené žebříky, aby dnešní děti mohly kdykoliv přelézt na návštěvu. „Když jsem tu bývala na prázdninách u babičky jako malá holka, měla jsem je tam také,“ usmívá se paní Melanie Skálová.

„Brali jsme se po vojně - před téměř padesáti lety - a byt v Praze jsme neměli. Sem jsme jezdili na víkendy a měli od příbuzných klíče. Dojížděli jsme sem tak dlouho, až přišel čas, kdy jsme tu mohli začít bydlet. Tenkrát to tu byl konec ulice. Vilku postavil v secesním stylu spolu se sousedními místní hoteliér, který počítal s tím, že Sadská bude zažívat rozkvět jako lázeňské město. Chtěl tu pronajímat letní byty.

Ale vývoj města i ulice zarazila válka. Rozjelo se to až po sto letech. Ještě za nás jsme tu měli za plotem bažanty a srnky. Dnes jsou kolem novostavby,“ dodává pan Skála, který tu už také cítí své kořeny. Ostatně tu patnáct let s nimi bydleli kamarádi - také sochaři.

„Společně jsme postavili - tenkrát ještě sochařský - ateliér, který se nám dnes hodí i na hodiny. Tvořili jsme tam sochy i do dětských parků.

Sochařinu jsem ani dnes úplně neopustil, občas si něco vytvořím. Manželka se dodnes věnuje i šperkům a od začátku jsme byli na volné noze. Ale při práci na hodinách máme pořád co dělat. Je u nás opravdu hodně zámků a věží s barokními hodinami.

Mnohdy je objevíme pod nánosem holubinců. Všechny mají své kouzlo. Nicméně nejraději vzpomínám na práci na renesančních hodinách ve věži katedrály svatého Víta. Takových míst moc není ani v Evropě.

Nic na tom nemění, že všechny hodinové stroje nejsou až tak složité a jsou si podobné, nastudujete je brzy a zbytek jsou zkušenosti. I když budete opravovat sto první, tak se můžete něco přiučit. Pokud u práce myslíte, tak se vždycky něco naučíte. Při takovéto práci vždycky víte, do čeho jdete a na druhé straně je to vždy tak trochu skok do tmy. Je to tvůrčí práce, ale musíte k ní přistupovat s pokorou, protože jde o historické stroje. Mnohdy je před námi opravoval někdo, kdo k tomu neměl předpoklady.“

V chodbě za domovními dveřmi čekají na opravu hodiny, které si koupili ve starožitnictví pro sebe a zatím na jejich rekonstrukci nezbývá čas.

„Jsou krásné a nezvykle v dřevěném, ne v kovovém rámu. Ale to víte - i u nás platí, že kovářova kobyla chodí bosa,“ usmívá se náš hostitel s tím, že dnes má na nás čas, protože je po dlouhé době od rána doma. Ale i čas na návštěvu jednou odtiká.