Ke kovářskému řemeslu přičichl už v dětství, jeho výtvory používal i Jackie Chan

Řemeslo podědil po otci Janovi, se kterým sdílejí společnou kovárnu, dílnu a další hospodářské prostory rozsáhlého statku, který se rodině vrátil v restitucích v 90. letech.

Štěstí v kolektivizačním neštěstí bylo, že se prarodiče Luďka Kalného nemuseli z domu stěhovat a jeho otec Jan byl vyslán do učení na kováře na severní Moravu. Aby jednou opravoval zemědělské stroje a dělal všechno, co je v JZD třeba.

Jenže on se vedle ostření radlic a opravy strojů pustil i do umělečtější kovařiny a za pár let se vypracoval na uměleckého kováře, který renovoval kostelní kříže na kupolích, dveřní zámky historických objektů nebo vyráběl železné dveře a mříže do renovovaných domů v Jihlavě i okolí.

Už v deseti letech na něho navázal syn Luděk. K jeho prvním výrobkům patřil meč. Byl to školní domácí úkol, předvést něco vlastnoručně vyrobeného.

„Učitelka mi nevěřila, že jsem meč dělal sám, podezřívali mě, že ho za mě vykoval táta,“ vzpomíná Luděk Kalný, který se postupně vedle kovářského řemesla specializoval na výrobu mečů a dalších historických zbraní. Jeho meče a kordy se objevily třeba v muzikálu Tři mušketýři v pražském Divadle Broadway. Jedním z jeho rapírů se ve filmu oháněla i hvězda akčních příběhů Jackie Chan.

Rodinná usedlost Kalných poskytuje místo pro společnou kovárnu, která při troše fantazie připomíná filmové peklo (děti ze střítežské základky sem často chodívají na exkurze). Kovárna a dílna plná starých, ale stále fungujících obráběcích strojů navazuje na původní rodinný domek, kde žije otec s manželkou.

Luděk se z rodného sídla už odstěhoval, ale jen pár metrů za stodolu, na okraj velkého pozemku. Tady vybudoval pro manželku a dvě dcery rodinný dům.

„Když se začne barák stavět, člověka nenapadne, že je to vlastně práce na celý život. A když je všechno hotové a nějaký čas člověk v domě žije, napadne ho, co všechno mohl udělat jinak,“ říká upřímně Luděk Kalný.

Od začátku ale věděl jednu věc zcela jistě: že si nechce tahat práci domů. Takže tu schází dílna nebo malá kovárna.

Marně v celém domě třeba hledáte alespoň část z toho, kvůli čemu ho vyhledávají filmové produkce nebo skupiny historického šermu či sběratelé mečů.

„Manželka mi nechala při stavbě volnou ruku, ale měla podmínku, že tím, co vyrábím a vytvářím, dům nezahltím,“ přiznává kovář.

Jenže stopy toho, čím se majitel domu živí, tu stejně najdete. Alespoň zvenčí. Číslo popisné je vykované stejně jako schránka na dopisy. Nedá se přehlédnout ani ručně vykované zábradlí, které lemuje terasu v přízemí.

„To je asi vedle obývacího pokoje nejoblíbenější místo, kde se rodina zdržuje,“ podotýká paní domu. Samozřejmě v létě. Z terasy je stejně blízko do kuchyně pro nějakou dobrotu jako do malého bazénu na velké zahradě.

V obýváku neschází sedačka a televizor, kde pan domácí také rád odpočívá. Od kuchyně odděluje stůl a rohovou lavici barový pult. Kuchyně je prostorná, všechno je po ruce, při jejím vymýšlení kladla paní domu důraz hlavně na praktičnost.

Častým pánem kuchyně je právě Luděk. „Manželka je učitelka, dojíždí do Jihlavy, takže je oběd a další jídlo pro děti moje starost,“ nezastírá a dodává, že v kuchyni se pohybuje stejně rád jako v kovárně.

„Dá se říct, že v kuchyni trávím deset měsíců v roce, celý školní rok,“ směje se v nadsázce. A vrací se k tomu, co by dnes v domě udělal jinak. Stavbu vyhnal do patra, a dokonce je celý dům podsklepený, to se dnes už tak často nevídá.

„Jenže nakonec zjistíte, že se po čase ze sklepa stane jen odkladiště zbytečností. Dnes bych asi dům víc přistavěl do prostoru, možná bych vynechal i patro, kde jsou ložnice a dětské pokoje,“ konstatuje. Také schodiště do patra prý zabere hodně prostoru.

„Někdy jsem přemýšlel, proč jsem dům stavěl tak velký, když jsem stejně pořád v dílně. Ale jak se narodily dcery, tak to tady docela úspěšně zaplnily,“ směje se umělecký kovář a specialista na kordy, meče a rapíry Luděk Kalný.