Článek
Je to takový přiměřeně nazdobený dort a třešničkou na něm je výhled na jedinečnou věž románského kostelíka s šindelovou střechou.
„Ten kostel je moje kotva, když mi hlava lítá v mracích,“ vítá nás přátelsky Jan Krůta.
I vzhledem k počasí jsme se rychle shodli, že posedíme ve stínu altánu. „Jsem sběratel všeho, mimo jiné i starých už dávno netikajících hodin. Nechci, aby příjemné chvíle s rodinou, hosty a kamarády rušilo hlídání ubíhajícího času.“
Zahrada spisovatelových potěšení
„Chtěl jsem, abych se cítil té zahrady součástí. Abych nemusel přehánět údržbu a aby přežila moje občasné cestování. Sbírám si tady i po světě lidi i vteřiny, které si očima fotím a doma v hlavě vyvolávám při psaní.“
Dominantou zahrady je i staletá jabloň. Ani ji nedávné bouřky a větry neušetřily a přišla o větev, která byla větší než menší strom.
„Po letech jsem se vrátil z Prahy do rodné vsi Poříčí a koupil tady sešlý domeček z roku 1926. Po přestavbě z něj zůstaly vlastně jen obvodové zdi.“
Domek je vlastně novostavba na starých základech. Jabloň je pamětnicí.
Doučování historie po svém
Od knih pro děti přes romány, publicistiku a sbírky fejetonů z cest po světě až k výpravné třídílné sérii mapující světovou i českou historii Můj domov – můj svět.
Přes třicet knih a třináct set písňových textů, scénáře, načtené audio CD a moderovaný autorský rozhlasový pořad Nedělní Dobré ráno, takový autorský záběr má mimo jiné i bývalý novinář časopisu Mladý svět.
Domácí inspirace Terezy Bebarové
„Té právě dokončované trilogii říkám historický přehledník. Každý díl je tisíc stran rukopisu o historii světa, Česka, středočeského Benešovska a Podblanicka a mojí vesnice... Ta vesnice se dvěma románskými kostely na odvěké cestě z jihu na Prahu má totiž jedinečnou minulost. Jsem zadek mého předka a jako zadek za svým předkem musím jít. Znát kořeny je důležité. Bez nich skončíš jak naše smrkové lesy. Co tě napadne, to tě sežere a větší vítr tě sklátí,“ říká spisovatel a textař s úsměvem.
Když Jan Krůta v roce 2013 dopsal román Sextenze, uvědomil si, že už bylo dost beletrie.
„Dneska píše paměti, i kdo paměť nemá. Romány i ten, který si neumí napsat ani životopis. Došlo mi, že bych měl konečně napsat i něco takového, jako je ten kostelík z 11. století vedle domu. Lidi žijí ze dne na den a pak zjistí, že se nemají čeho zachytit. Chybí jim něco neotřesitelného. Co přežije věky. Ten 'mrakodrap' z jedenáctého století možná postavil můj prapra... A navzdory staletím stojí na stejném místě skoro tisíc let. A co zbyde po mně? Co zbyde po vás?“
Minulost míjející zápraží
„Léta jsem trpěl mindrákem z mezer ve znalostech naší historie. Patnáct let jsem prošlapával podlahy v antikvariátech, knihovnách a archivech. Teprve pak jsem se mohl pustit do psaní takového projektu.
Notový dům Ladislava Kubeše
O trilogii Můj domov – můj svět říkám, že ji píšu pro lidi, kteří stejně jako já neměli štěstí na učitele dějepisu. Ti buď nemohli, nebo neuměli vypravovat historii jako příběhy, od kterých se neodtrhnete. Možná sami ani neznali souvislosti, které rozehrávaly nejneuvěřitelnější seriál, na jaké se nezmůže ani Netflix.
Nekonečnými hodinami nadšení a polemik nad starými knihami splácím pocit, že jako původně kantor cosi dlužím svým dětem, vnukům a sousedům. Našel jsem k prezentaci toho velkého dějinného divadla asi docela zvláštní klíč, jdu staletí po staletí, rok po roce od začátku letopočtu do dvacátého století. Konfrontuji 'velkou' historii interpretovanou klasiky s nalezenými deníky školáků, výpisky z kronik, někdy i s takzvaně nevhodnými citacemi, možná i někdy šlapu po zažitých mýtech jako slon v porcelánu.
„Nadělil jsem si klávesy, ale zanedbávám je stejně jako kytaru...“ V knihách všude kolem je právě načteno, nalistováno a připraveno k citování 19. a 20. století.
Píšu pro sebe a pro obyčejné hlavy. Velmi si vážím historiků, kteří vědí o všem všechno. Mě ale baví i pohled na historii ze zápraží domu, kolem kterého ta historie chodila na vlastní nohy.”
Napoví knihovna v podkroví
Podkroví v domku je opravdu jedna velká knihovna. Nejen v pracovně s výhledem přes kostelní věž do širokého okolí. A hádejte, co je na titulní fotografii prvního dílu výpravné publikace o naší historii? Správně – poříčský kostel!
Územím klidu je zahrada Jana Krůty, bez domácího zvířectva, jen s psíkem vítačem. Kohout kokrhající u sousedů stačí. S okolním světem je pan spisovatel spojený třemi tisíci přáteli i přes Facebook. Jeho pozemek na návrší je malým státem ve státě s jasnými hranicemi, propojený i historií.
Nejdelší tu má ona jabloň, pak hned základy domu. A samozřejmě vzpomínaný kamenný kostel za humny.
Napište nám
Postavili jste nový dům, rekonstruovali byt anebo máte hezky zařízenou zahradu a rádi byste se ostatním čtenářům pochlubili a inspirovali je?
Napište nám do redakce na adresu bydleni@novinky.cz, připojte pár průvodních vět a několik snímků vašeho díla.
