Jan Horník těží nejen doma ze svých nápadů

V rodinném vilovém domě mezi Pražským hradem a Letnou, vedle parku!

„Babička kupovala tento dům krátce po válce a já tu v prvním patře prožíval dětství. Teď jsem si upravil i dvě místnosti v suterénu. Ze současného ateliéru jsem proboural i dveře na zahradu,“ konstatuje Jan Horník.

„Od měkkého dřeva (smrku) jsem se posunul k práci s ořechem, dubem - trvanlivějšími dřevinami. Nemluvě o tom, že si také sám svařuji kovové prvky a doplňky třeba ke skříňkám podle svých návrhů,“ vypočítává osmatřicetiletý tvůrce.

„Focení produktů v reklamní agentuře bylo stereotypní a nenaplňovalo mě... Dal jsem výpověď a focení mě jako disciplína baví pořád. Rád také občas spolupracuji i s režisérem Honzou Prušinovským (můj spolužák a kamarád z FAMU) a fotím natáčení jeho seriálů - například Okresního přeboru.“

Oblíbeným segmentem Janovy nábytkové tvorby jsou třeba i staré hoblice sehnané na internetových bazarech, které zapracovává do postelí, desek stolů...

„Vždycky jsem rád pracoval rukama a ten profesní přerod byl plynulý. Napřed jsem si vytvářel podle inspirace z různých asijských antiků nábytek pro sebe. Vyrobil jsem si i stolek, který se nakonec do mého interiéru nehodil, ale zájemce ho rád koupil...“

Tak nenápadný a pozvolný byl vznik zakázkové výroby nábytku Jana Horníka pod značkou Home Furniture.

„Ve vlastním interiéru se hlídám, abych ho nezaplňoval věcmi. Líbí se mi minimalismus prolínající se s industriálním stylem - a samozřejmě dřevo - i filozofie zbavování se zbytečných věcí. Styl vyhazovač je mi bližší než shromažďovač. Rád také dávám nový život starým věcem, třeba i s jinou funkcí,“ konstatuje náš průvodce třípokojovým útulným bytem plus dílnou.

Pár schodů pod úroveň vstupu do vilového domu vede chodbou ke dveřím do „obývacího“ pokoje s kuchyňským koutem. Ve stropě v rohu místnosti je probourán otvor pro nové schodiště vedoucí do prosvětlené místnosti ve zvýšeném přízemí s okny do dvou stran.

„Obývací“ ložnice je vybavena i malým pracovním stolkem s počítačem a pohodlnou pohovkou. Také křesílkem, které na první pohled ani nevypadá, že je celé vyrobené z masivního dřeva - bez čalouněných sedáků... Postel je také samozřejmě originálem z dílny hostitele.

„Rád využívám i kousky dřeva, které by jinak skončily v komíně.“ Větší kusy nábytku vytváří v dílně na kraji Prahy, kde mají rodiče druhý dům.

Preciznost Jana Horníka se neprojevuje jen při práci se dřevem, ale i při celkové rekonstrukci jeho bytových prostor. Zdi zbavené omítky ukázaly, jak poctivě byl dům vyzděn klasickými cihlami. Aby dojem nekazilo potrubí k radiátorům, Jan ho zasekal a opět zakryl nařezanými původními cihlami. Sám si postavil i schody do rodinou sdílené zahrady.

„Bratr žije v podkroví, rodiče v patře a já úplně dole,“ pochvaluje si soužití v rodině se vzpomínkou babičky na padesátá léta, kdy u domu zazvonili cizí lidé a řekli, že jim tu byly přiděleny byty.

Dnes je to opět rodinná - činžovní - vila. Nevědět to, bylo by možné se podle jmen na zvoncích s úsměvem domnívat, že tu bydlí jen zaměstnanci pracující v dole.

„Když jste na volné noze, tak se práci nevěnujete pět dní v týdnu, ale sedm. Je pravda, že si sám rozhoduji, co v tom dni budu dělat. Organizuji a dělám si vše sám - a podle svého tempa i nálady...

Jsem tady spokojený, ale v okolí domu nebývá vždy takový klid, jak to na první pohled vypadá. Dovedu si představit, že bych jednou žil v domě po rodičích se zahradou, kde mám dnes druhou, větší dílnu. A už bych si těžko zvykal jezdit hodiny někam do práce. Možná to jednou dopadne tak, že i já z Prahy uteču do klidu.

Mám ale moc rád blízkost Hradčan, architektura mě zajímá a Praha se mi velmi líbí. Rád chodím i na komentované vycházky po městě s průvodcem. Ale blízkost fotbalového stadionu s fanoušky mě spíš ruší - někdy je to tu v okolí divoké, a navíc jde fotbal mimo mě...,“ připouští Jan s úsměvem a ještě dodává:

„Je také jasné, že takto zařízený byt mohu mít, protože tu žiji sám. Rodina s dětmi by si žádala asi jiné uspořádání. Ateliér by musel ustoupit...“