Herec Lumír Tuček je architektem s kytarou

Stavení na malebném místě zdědil po rodičích, kteří sem z Prahy jezdívali na víkendy. Stará chalupa to byla už tenkrát a náš hostitel ji má rád tak, jak je. Jediné, co vybudoval nového, je dřevěná kadibudka a altánek. Nedaleko zápraží a také na krásném místě!

O tom, že jsme pro naše účely navštívili člověka nadmíru povolaného, svědčí i to, že pan architekt byl v roce 2012 průvodcem televizního cyklu Vesnicopis – dodnes s úspěchem reprízovaného.

„Jsem sice ortodoxní Pražák, ale poloviny chalupy, kterou od sedmdesátých let vlastnili rodiče a můj strejda s tetou, jsem se rád ujal. Bratři o ni neměli zájem. Je to prostě dědictví, které mě baví. Tedy kromě sekání trávy. Teď třeba připravuju výstavbu nové kůlny, protože ta původní se už hroutí,“ usmívá se náš hostitel.

„I když je přímo nad námi vodárna, tak voda tady nikdy rozvedena nebyla. Ještě naši tady svítili petrolejkami. Když nám ale vodárna ustřihla potok, který protékal pozemkem, museli jsme si kvůli vodě nechat udělat vrtanou studnu,“ konstatuje mimo jiné i frontman hudebního tělesa Sudy Potu.

„Jsme už pár let začínající kapela vrstevníků, máme kvalitní rytmiku z Toyen a kytary a zpěv obstaráváme s bratrem Ondrou, i když já zpívám mnohem víc. V mládí jsme tu s chutí objížděli okolní taneční zábavy, kde hrály místní kapely skladby Uriah Heep, Sabaty, ale také tancovačky, kde se dechovka prokládala novými hity, které byly kolikrát strašnější než ta dechovka,“ směje se pan architekt.

Poslední týdny před naší návštěvou na chalupě nepobýval tak často, jak by si vzhledem k hezkému počasí představoval. Měl s kolegy práci na přípravě nedávné premiéry v Divadle Na Fidlovačce. Kultovního filmu z kraje devadesátých let Kouř se ujal Šimon Caban.

„Jsem s jeho režií moc spokojený, protože vytvořil svébytné představení, a přitom dokázal ještě vykutat spoustu věcí z původních verzí scénáře, které jsem sám pomalu zapomněl,“ pochvaluje si spoluautor filmového scénáře.

„Navíc jsem pro divadelní nastudování muzikálu připsal asi tři scénky a dvě písničky. A hraju v tom temného kotelníka Křížka.“

Náš hostitel se spolu s diváky nevázaně baví i v pořadu Na stojáka, ale na chalupě si užívá klid. „Jsme tu na samotě, ale i vesnice Podmoklany, kam spadáme, je pokojné místo uprostřed přírodní rezervace. Co víc si přát!“

Na vystudovaný obor Lumír Tuček částečně zanevřel. „Architektura mě baví pořád, ale vlastně jsem s ní jednoduše skončil v devadesátých letech, kdy jsem nenarazil na investory, se kterými by mě těšilo pracovat. Přímo mě to nebavilo. A navíc, když jsem pak musel vstoupit do Svazu čili Komory architektů - po čemž jsem navíc nikdy nijak netoužil - tak po mně chtěli nějaké přezkušování. To pro mne byla poslední kapka. Naštěstí mi v té době přišla nabídka od rádia Mamma, později proměněného na Rádio Limonádový Joe. Tam jsem prožil nejlepší čtyři roky svého života.“ (Jako nezaměnitelný moderátor Lucian Krutomluff – 1996-2000, pozn. aut.)

„Když podle vás někdo postaví barák, zůstává na tom světě strašně dlouho. Ale v rádiu něco řeknete, lidi to buď přijmou, nebo ne – a je to pryč... Nikde se to nemusí skladovat.

Mám rád kvalitní architekturu, i když k ní patří určitá sebestřednost a schopnost umět se prodat. Nic špatného, ale ne úplně můj styl. Nakreslil jsem pár rodinných baráků pro své známé. Ty stojí a mám z těch domečků radost, a hlavně jsou spokojeni jejich majitelé.

Architektura musí splňovat představu investora, ale když ta je úplně zoufalá, tak je to špatné. Divných baráků kolem sebe vídáme hodně. Některé pražské novostavby označuji jako japonské popelníky. Naoko zajímavé, ale nic víc. To, co teď postavili na Václaváku, na místě původního domu, je ten popelník. Třeba zastavěná Brumlovka je pro mě chaos. Obraz současnosti – svědectví doby.“

Lumír Tuček bydlí s manželkou skoro čtyřicet let spokojeně v paneláku v pražských Stodůlkách.

„Jsou to krabice, ale stromy už tam vyrostly, takže parter je dneska příjemný a udržovaný park. Díky principům funkcionalismu, který se mi vždy líbil, i když jsem viděl jeho meze, je tam všude dost světla.“

Chalupa na Vysočině je jeho oblíbeným místem i proto, že se tam sjíždí rodina.

„Máme tři vnučky a skoro dvouletého vnoučka, tak tu ještě zbuduji malý altánek pro děti. My je budeme pozorovat z toho velkého a oni nás z toho malého. Na tyhle stavby žádné přezkušování nepotřebuji – jen řezivo, hoblovačku, pilu a vrtačku.“

Vztah ke dřevěným stavbám je u něj zřejmě dědičný. „Můj dědeček byl Mistr tesařský, měl závod v Řepích. Dělal hlavně krovy a rekonstrukce na Malé Straně. Třeba v kostele sv. Tomáše. Mám po něm odborné knihy, a to je nádhera! A možná po něm mám vztah ke krovům a trámům vůbec – rád jsem navrhoval složité sedlové nebo valbové střechy.“