Domácí labyrint Jaroslava Kučery, z ateliéru je několikapodlažní členitý byt

Do Prahy přišel rodák z Ředhoště na Roudnicku po stavební průmyslovce v Mělníku a před dostudovaným oborem na ČVUT dal přednost profesionálnímu fotografování. Pořizování dokumentárních snímků z událostí roku 1969 mu přineslo nejprve věznění a po letech i respekt.

Od té doby obdržel řadu prestižních cen a vydal několik knih. My jsme jej navštívili v jedinečném, vlastně několikapodlažním a natolik členitém bytě, že připomíná malý labyrint. A v čase, kdy už měl k vydání připravenu další knihu – jedinečný dokument z období mezi roky 1968 a 1989 – Klid před bouří.

„Původně to tu byl dvoupokojový, nebytový ateliér. Vlastně to tu se ženou postupně přebudováváme dlouhá desetiletí,“ usmívá se náš hostitel – mimo jiné radující se, že se po další operaci kolena bude moci brzy vrátit k oblíbenému tenisu. Tunelem Blanka je na „rodných“ kurtech za dvacet minut, takže patří k fanouškům tolikrát diskutované stavby.

„Nejprve jsme tu museli podle předpisů přistavět předsíň, aby nebyl vstup do místnosti rovnou od schodiště. Bylo velké štěstí, že se tady byty v roce 2002 prodávaly do osobního vlastnictví, a všechny další stavební práce už tedy probíhaly opravdu na našem. Ještě pamatuji, že pytle cementu vážily padesát kilo! To už bych dneska nenosil. Vše se sem vozilo malým výtahem,“ vzpomíná pan inženýr – fotograf.

Poslední patro pod střechou ukázalo netušené možnosti v rozšiřování bytu o další místnosti a v různých úrovních, takže do patra se jde po schodech, ale do horních místností se pro změnu schází po pár schodech dolů. Bezbariérové – naštěstí – je jenom přízemí bytu s výhledem na okolní střechy.

Jeden z pokojů (shodou okolností téměř největší) je dodnes funkční fotokomora na vyvolávání i velkoformátových fotografií. Pravda, mění se pomalu v domácí muzeum a proces tvorby dnes i tady probíhá u pracovního stolu s počítačem a obrazovkami.

V bytě si na své jistě přišel i instalatér, protože rozvody vody tu mají hodně metrů. Nejen kvůli vzpomínanému vyvolávání fotografií. V každém patře je – prozíravě – i koupelna s WC.

Vše, čemu se Jaroslav Kučera i po sedmdesátce věnuje, dělá s radostí a zápalem. Tak pěstuje i sukulenty. K jedné z jeho vášní se dostal prostě – kamarád mu dal pár kaktusů a od té doby je se znalostí věci sbírá. Vypovídá o tom celá zimní zahrada vytvořená z horní terasy. Stejná plocha je i pod ní, určená k posezení s výhledem do vnitrobloku. Člověk by tu sám pomalu bloudil.

Pan fotograf vždy rád s nadhledem, a přes vždy připravený objektiv, sledoval dění kolem sebe – v ulicích, restauracích čtvrté cenové skupiny… I na demonstracích a manifestacích.

„Vždycky mě těšilo bloudit po zastrčených uličkách staré Prahy. Jejich genius loci je nenapodobitelný. Když jsem později mohl jezdit do západoevropských zemí, tak mě ani nebavilo brát si s sebou foťák. Vše bylo stejně upravené a výstavní. Ne, že bych měl rád špinavá místa… Nedávné roky mě zajímaly cesty jedině na Východ. Byl jsem několikrát, kolem roku 2010, např. v Arménii – nádherná země se skvělými, přátelskými lidmi,“ konstatuje při vzpomínkách náš hostitel.

Ostatně ohlédnutím je i jeho vzpomínaná kniha Klid před bouří. K vydání ji má připravenou už nějaký čas, ale po zdražení nejen papíru se rozhodl ke spolupráci přizvat přes internetovou platformu Hithit i obec fanoušků.

Jaroslav Kučera mívá úspěch i u posluchačů, a tak fotografie doprovází i svým popisem událostí a příběhy lidí na svých snímcích. A to hned v pěti kapitolách: Normální život za normalizace, Ze strahovských kolejí rovnou do života, Mělnická vinárna, Mimo Prahu a Komunistické slavnosti. Vydání knihy nejen pro pamětníky doplní v listopadu i stejnojmenná výstava v pražské Leica Gallery.

Lze předpokládat, že tam autor – vypravěč příběhů – přijde z domova pěšky a s fotoaparátem na krku.