Cukrář Josef Maršálek je rád, že skončil na vesnici

Šel za hlasem svého srdce, a navíc přišel takříkajíc k hotovému, protože funkcionalistický a prostorný dům s velkými okny postavil jeho partner - chovatel morčat přednášející na univerzitě v nedalekých Českých Budějovicích.

Součástí zahrady je tak i nenápadný, ale velký chovatelský prostor výstavních morčat (oceňovaných poháry z celého světa). Je tu i velký výběh s příbytkem pro africké želvy sulkaty (zimoviště mají v obývacím pokoji pod televizí). Velké akvárium je zabudováno ve stěně nad jídelním stolem. Nejpestřejší ozdobou jídelny celé v bílé jsou tak nádherně barevní amazonští terčovci.

„Objevil se mi tady úplně nový svět a rozšířil jsem si obzory,” pochvaluje si s nezaměnitelným úsměvem náš hostitel, který nám nabídl i čerstvě usmažené a slaďoučké koblihy.

Na bílé kuchyňské lince je barevnější už jen stále připravený kuchyňský robot. Tím do domácnosti samozřejmě přispěl Josef.

„Stihl jsem se podílet už jen na několika interiérových prvcích a dokončování zahrady, kde máme nedávno zasazené snad všechny ovocné stromy i část s vyvýšenými záhony na zeleninu. Ale hlavním „vybavením" parcely je bazén. Zvykl jsem si na pravidelné koupání. Je to tu skvělé a rodičům partnera (pochází odsud a sousedi jsou i jeho spolužáci ze základky) jsem oznámil, že už se odsud nehnu,” směje se urostlý cukrář.

Životní prostředí nejen na zahradě, ale i za plotem si náš hostitel nemůže vynachválit stejně jako fakt, že se mu tu i dobře pracuje na cukrářských projektech.

„Intuitivně jsem se vrátil k práci na zahradě a i Péťu jsem navedl na to, že není nic lepšího než si vypěstovat vlastní jídlo! Máte k němu i jiný vztah - vše máme ze semínka, nekupujeme ani sazenice. Děti by se ve škole měly učit, jak dlouho trvá, než něco vyroste, a kolik nadojí kráva.”

Josef Maršálek si užíval dětství i u babiček, které měly dobytek, pracovaly na poli a ještě stačily vychovávat děti. „V takovém prostředí jsem vyrůstal.”

Do Prahy odsud jezdí vlastně jenom kvůli kurzům v Gourmet Academy a také kvůli médiím, zejména televizi. „Jsem rád, že jsem skončil na vesnici. Dlouhá léta jsem bydlel v obrovských aglomeracích, jako je Londýn. Žil jsem i v Indii, měl jsem dlouhodobější vztah se Španělem a nyní zjišťuji, že je mi dobře tady. Už se nestěhuji.

Je to jednoduché - jsme tu v přírodě, obklopeni rybníky, kousek od lesa... Oknem vidím východ slunce. Na rozdíl od Péti, který mívá těžká rána a vstávání musí ještě dospat, já v posteli nevydržím. Hlavně v létě, kdy den trvá šestnáct hodin, je mi líto každé chvíle, kdy nejsem činorodý.“

Na jaro je připravena v České televizi druhá řada série Peče celá země. Natočený je i šestnáctidílný seriál pro Déčko - pečení s dětmi. Cukrárna u Josefa.

„Je toho hodně. Dokončuji další knihu a ta hotová - Sexy dorty - bude vydána už v listopadu. Dávno jsem setřel hranice mezi privátním a profesním životem. Práce je mi koníčkem a životní náplní, které se věnuji i tady doma. Není až tak těžké udělat něco dobrého v kuchyni, zejména když víte, pro koho a kolik,“ usmívá se Josef a připomíná, že u nás v gastronomii pořád fungují dogmata.

„Ale nikdo není hloupý, všude na světě jsme stejní a chceme dostávat kvalitu a jsme připraveni za ni i zaplatit. To neznamená, že neexistuje potřeba kupovat si levné potraviny. Mají na trhu své místo, ale vše musí být v rovnováze. Neznám nikoho, kdo by přišel do obchodu a řekl - dejte mi to nejhorší, co máte. Ale jak říkával můj děda: Se mnou každej vydrbe jenom jednou. Ale i to jednou se může prodražit. Často býváme napáleni. Samozřejmě jsem potkal i nepoučitelné lidi.“

Doma a na zahradě jsou s partnerem tak rádi, že je letní dovolená v zahraničí ani neláká. Nehledě na to, že oba cestují až dost.

„V sedmdesáti letech bych nový život začínat nechtěl. Jistě to jde a nikdy není pozdě, ale jsem rád, že je vše teď tak, jak je. Vím, že dlouhodobě, třeba kvůli práci, bych se už nikam nestěhoval. Rád jsem se tu zapojil do dokončovacích prací. Ale jenom proto, aby to už bylo hotové. Že by mě to nějak bavilo, to ne. Myslím si, že je lepší, když řemeslo dělá ten, kdo ho umí. A znám takové fachmany a mají diáře plné.

A v momentě, když jsou ruce - a je jich dost -, tak jde hned všechno jinak. Když nám hořel termín, který jsem si vymyslel, tak jsem zavolal příbuzným na Moravu a podařilo se! Nemám rád zbytečné otálení. A na vesnici si lidi ještě navzájem pomáhají. I zadarmo. Investicí je, že požádáte o pomoc.“