Bytový showroom skláře Františka Jungvirta

Jeho tvorba je k vidění, ale i k prodeji nejen v Česku. Znají ho klienti v Singapuru, na Slovensku, ve Švýcarsku, Paříži, Itálii, Francii i ve Spojených státech. Začínal na studentských kolejích nedaleko hlavního nádraží v Praze.

Následoval byt pronajatý se spolubydlícím poblíž Národního divadla a nyní jsou domovem Františka Jungvirta pražské Nusle.

Starší činžák v klidné ulici, přitom kousek od Vyšehradu. Severojižní orientace, navíc „nudlovitý“ prostor dokážou okna z obýváku na straně jedné a kuchyně s ložnicí na straně druhé skvěle prosvětlit.

„Je to přesně místo, které jsem hledal. Vyrůstal jsem sice v paneláku, ale současně jsem pobýval hodně u babičky a dědy v rodinném domku,“ říká rodák ze šumavského Vimperka.

To, že se jeho osudem stalo sklo, není náhoda. Děda byl z branže, skvělý brusič se čtyřicetiletou praxí, takže František byl tímto materiálem obklopen od nejútlejšího věku.

Není ale divu, že některé dědovy výtvory, byť prarodič nebyl designér, ale „jen“ fachman, který dotvářel myšlenky jiných, najdete i v současném vnukově bydlení.

„Sklářskou kariéru jsem začal ve sklářské škole v Třeboni. I proto, že od rodičů zaznělo, ať dělám něco, co mě bude bavit, a současně, ať je to přinejlepším řemeslo. Rodiče v tom správně viděli lepší uplatnění po škole,“ konstatuje mladý designér, který k tomu přidal i umělecké nadání.

V Třeboni vystudoval čtyřletý maturitní obor malba na sklo. Nezůstalo ale jen u malování. Chodíval i do brusírny, aby se prakticky naučil to, čím se celý život zabýval děda.

Už během středoškolského studia začal mapovat další možnosti studia. Objel dokonce tři školy, v Ústí nad Labem, ve Zlíně a pražskou UMPRUM, která ho zaujala nejvíc.

„Zaujalo mě, že Rony Plesl dává svým studentům určitou volnost, možnost jít vlastní cestou. Čtyři roky jsem v Třeboni dělal malbu na sklo a v tom jsem se chtěl rozvíjet.“

Studium v Praze mu pomohlo zvládat sklo tak, že je schopen navrhovat i tvořit artefakty komplexně.

František si uvědomil, že prosadit se neznamená jen tvořit a čekat. Od počátku studia začal objíždět výstavy, seznamovat se s lidmi kolem umění, nejen toho sklářského, kontaktovat galeristy, jezdil na sklářská sympozia i soutěže.

Právě tyto zkušenosti ho naučily, že není důležité pouze tvořit vlastní sny, ale dostat je pak i k lidem, tedy zákazníkům.

„Když něco vytvoříte pro výstavu nebo soutěž jako student, dáte do toho peníze vlastní nebo i peníze od rodičů. Takže to chcete zhodnotit. Proto jsem stále hledal možnosti nových kontaktů a cest, jak si na sebe a svou tvorbu vydělat,“ říká sklářský designér.

K tomu patří jak propracovaná komunikace na nejrůznějších sociálních sítích, tak pečlivě vytvořená vlastní internetová stránka.

Důležitým bodem prezentace se stal i Františkův pražský byt. Obývací pokoj se nedávno přeměnil na pracovnu spojenou s předváděcím prostorem. Co nemohou zákazníci vidět v galeriích nebo prodejnách, s nimiž designér spolupracuje, to je k nahlédnutí v jeho domácím showroomu. Dispozice bytu to naštěstí umožňuje.

Vstupní dveře vedou do rozlehlé předsíně, kde už v policích a na komodě spatříte sklo v nejrůznějších podobách. Třeba i soupravu broušených sklínek na víno, kterou dělal jeho dědeček.

„Určitě jsem rád, že se mi podařilo najít takový byt, vlastně jsem už při první návštěvě věděl, že je to to pravé. Kdybych se měl v budoucnosti někam stěhovat, budu hledat podobné bydlení. Charakter bytu podtrhuje původní parketová podlaha a také okna, stejně jako vstupní dveře do bytu, rovněž ty interiérové, ve kterých je navíc původní prosklení,“ pochvaluje si umělec.

Je-li to jen trochu možné, mají i zcela moderní kusy nábytku retro styl nebo alespoň se k němu blíží.

„To, v čem žiju, mě inspiruje v další tvorbě. Vytvářím nejrůznější zátiší, kombinuji své věci s těmi, které mám například také z bleších trhů, a z toho přicházejí nové nápady,“ vysvětluje František Jungvirt.

Chce to prý ale silnou vůli, aby si člověk při každé návštěvě obchodů se starými věcmi neřekl, že se to za ty peníze vyplatí. Určitě je však vždy velice důležitá historie konkrétní věci.

„V dřívějších bytech, včetně kolejí, jsem měl pochopitelně věcí mnohem méně, ale i tak jsem žil doslova mezi sklem, hlavně v krabicích. Tady se mi to už podařilo uspořádat a dát každé věci prostor,“ shrnuje designér a sklář.

Ale i tak se snaží mít svou tvorbu v galeriích a na dalších místech, aby snad nemusel v showroom přetvořit celý byt.