Článek
Říká, že když sem přišla poprvé, bylo to cosi jako láska na první pohled. Rozhodování, jestli si prostory k tvorbě i bydlení pronajmout, trvalo asi hodinu.
„Prošla jsem mezitím v Praze stovky inzerátů, navštívila snad všechno, co by se dalo označit za umělecký prostor. Někdy byly bláznivé ceny, jindy fotografie z internetu úplně neseděly s realitou,“ říká Anna.
Před lety přijela do Prahy společně s tehdejším přítelem. Bydlení už měli zajištěné, na Vinohradech. Všude bylo odtud blízko, když ne MHD, tak i pěšky. Na pražské Akademii výtvarných umění studovala u Michaela Rittsteina.
Ateliér si tehdy našla na Letné. Což je znát i na jejích obrazech, je mezi nimi hodně pohledů z letenských svahů dolů na řeku, narazíte i na proslulý letenský dřevěný kolotoč a další detaily z této části města.
Ani předsíň ještě neprozrazuje, do jak atypického prostoru se vstupuje.
„Uvědomujete si jako Pražané, že tohle město je vlastně vodní město? Na řeku nebo další vodní plochu tu narazíte všude,“ říká malířka, na jejíchž obrazech se objevuje nejen řeka, ale i parníky a další výletní lodě, které jsou pro pražskou Vltavu typické.
Odvážná školačka z Minsku
„Byla jsem jedna z prvních běloruských studentek, které vyrazily do ciziny. Doma se mi známí i spolužáci divili, proč nezůstanu. U nás není zvykem vydat se za hranice. Jenže styl výuky mi neseděl. Rok se učíte malovat postavu, rok tvář, další rok to a to. Dosáhnete naprosté řemeslné dokonalosti, to je vlastnost naší i ruské malířské školy, ale pak tomu schází obsah. Když zapadnete do správné skupiny umělců, máte i dost práce. Myslím, že je to něco, co vy Češi dobře znáte z doby před rokem 1989,“ říká Anna.
Václav Vydra se drží u koní
V Bělorusku ji omezovaly mantinely, které musejí všichni dodržovat. V Česku ji okouzlilo, že každý má možnost vyjádřit své umělecké pocity a nadání různými formami.
„To, co je mi tady blízké a co je zajímavé, je to, že umění už dávno není jen záležitostí těch, kteří ho vystudují, ale že do něj pronikají lidé i z jiných sfér,“ pochvaluje si.
Klasický byt připomíná nejvíce místnost s kuchyní a místem k posezení, z které se už vstupuje rovnou do prostorného ateliéru.
Pražský ateliér měl své kouzlo, klenuté stropy, ale Anna se potřebovala ve své tvorbě rozmáchnout. „Bylo to na malá plátna,“ směje se, když se nyní rozhlíží po svém benešovském pracovním prostředí.
Anna navíc bydlí jen pár minut chůze od nádraží, kam před více než stoletím přijížděl při svých cestách na Konopiště i František Ferdinand d’Este.
Nejraději má právě blízké Konopiště, kam často chodívá na ranní procházky, kdy je nádherný park zcela vylidněný. Prahu ale Anna nezavrhuje, občas sem jezdí načerpat inspiraci.
Lenka Nebeská má doma prostoru jako ve švýcarských hodinkách
Ze vstupní chodby v netypickém bytě se otevírají dveře rovnou do kuchyně. Až tady si uvědomíte, že jste vlastně v podkroví. Nad linkou jsou dvě střešní okna, jimi proniká světlo přímo na pracovní desku i dál do prostoru.
Původní linka byla poloviční, Anna si ji nechala prodloužit, navíc se truhláři podařilo nenásilně propojit obě části oddělené šikmým trámem. A velkými dvoukřídlovými prosklenými dveřmi se vchází rovnou do ateliéru.
Jako v divadelním portálu
Ateliér je zhruba patnáct metrů dlouhý, prostornost mu dodává i výška střešního hřebenu. Host se tu může cítit jako v katedrále, nebýt příčných trámů, které snižují výšku stropu na přibližně tři metry.
Zajímavým detailem je osvětlení, protože i sem přichází denní světlo jen střešními okny.
„Osvětlení jsem zanořila víc do trámů, když se díváte po celé místnosti, světla neoslňují, ale osvětlují jen prostor pod sebou,“ vysvětluje řešení naše hostitelka.
Výtvarnice ráda pracuje i s textilem.
Celému ateliéru dominuje velký pracovní stůl, na němž momentálně najdete figurínu ženy oblečenou do šatů, která je součástí Annina cyklu běloruských žen. Anna Karan totiž shromažďuje originální oblečení Bělorusek, které loni v rámci odporu proti Lukašenkovu režimu byly nějakým způsobem postiženy. Ne ony osobně, ale jejich partneři. Poslaly Anně něco ze svého šatníku, co je nejlépe vystihuje, a ona vše barevně komponuje do figurín z obchodu.
V zadní části ateliéru jsou rozvěšena velká plátna, která tu získávají dostatek místa pro vnímání a neztrácejí se v nakupení dalších děl. Zároveň působí jako divadelní dekorace, vytvářejí pocit jeviště. Můžete se mezi nimi procházet až do zadního „portálu“. Nenápadně je mezi plátny ukryt i menší pracovní stůl s počítačem.
Spánek na nebesích
Kde je ale místo pro odpočinek a spánek? Vedou k němu příkré „schody do nebe“. Otevřená ložnice se ukrývá v prostoru nad kuchyní a zázemím, kde je koupelna, toaleta i jakási předsíň a úložné prostory.
Ložnice je jednoduše zařízená, malá dvířka v čele štítu ještě skrývají další úložný prostor.
Barevné retro bydlení Lukáše Hejlíka
Neomezuje Anninu tvorbu přece jenom absence velkých oken, která nesmějí scházet v žádném správném ateliéru? Umělkyně zavrtí hlavou. Těžko je prý na cvičišti, lehko na bojišti.
„Jsem hodně zvyklá pracovat v plenéru, kam si nemůžete tahat všechno z ateliéru, jen to, co unesete. Sedím někdy jen tak na poli, může i pršet, nebo vás zase v horku koušou komáři. Takže beru vždy takové podmínky, jaké jsou. Nemám problém i ve večerním osvětlení míchat barvy, kolegové nad tím někdy kroutí hlavou,“ připouští běloruská výtvarnice Anna Karan.
