Zdeněk Juřica své bydlení průběžně vylepšuje

V době naší nedávné návštěvy se ve firmě (rodinné, protože s několika dalšími zaměstnanci zde pracuje i manželka a syn) dokončoval další box navazující na šedesát tři předchůdců.

Na Mezinárodní den dětí bude umístěn na Zdravotnické záchranné službě Královéhradeckého kraje. V Hradecké ulici v Hradci Králové nahradí svého předchůdce.

Mimo jiné se tím také připomene patnáct let od umístění prvního babyboxu na gynekologické klinice v Praze – Hloubětíně.

Z domova do sídla firmy na předměstí Náměště (kde dříve bývala pila belgického majitele, než zkrachovala) to mají Juřicovi pár minut autem. Přesto si v objektu kromě dílen a kanceláří zřídili i kuchyň s pohodlným posezením. Jako doma. Ostatně tu bývají často.

„Pracovní dobu a volno příliš nerozlišujeme, nebo tak, jak je to potřeba. Vyhovuje nám to tak,“ dodává náš průvodce, když nám po ukázce babyboxu představuje i svoji ženu Jitku. Syna Zbyňka, studenta druhého ročníku ČVUT – obor informatika – poznáme až u Juřiců doma.

„Když jedeme za synem do Prahy, vždycky se snažím projít po Malé Straně. Moc se mi tam líbí,“ svěřuje se usměvavá paní Jitka pocházející z Brna. „A tady se mi také líbí, hlavně příroda! Byly tady příjemné procházky s kočárkem.“

V menším městě si zvykla rychle. Nehledě na to, že pražská Malá Strana není nepodobná centru Náměšti.

K úzkému rodinnému kolektivu patří také fenka belgického ovčáka Ulamka, řečená Lama. Je z chovné stanice v Ústí nad Labem. Když bylo Zbyňkovi kolem dvanácti, účastnili se pravidelně a s úspěchem soutěží v republikové lize. V disciplíně dog frisbee drží dosud nepřekonaný rekord! Letící talíř pes doběhl a chytil ve vzdálenosti padesát pět metrů.

Zdeněk Juřica je místní rodák. A jeho životní příběh dělá ještě hezčí fakt, že nyní bydlí pár set metrů od rodičů a domu, v němž vyrůstal. Vidí na sebe.

„Byla to velká náhoda. Hledali jsme ke koupi starší dům, kde by byla i dílna. Tady bydlel a pracoval pan malíř, natěrač. Ale já jsem se vždy věnoval autům, vodním elektrárnám a elektronice.“

O zaměření absolventa elektronické průmyslovky netřeba pochybovat. Na jeho střechách nechybějí solární panely. Ohřívání teplé vody je zajištěno. Slunce ohřívá i krytý bazén na zahradě. Tam ale musel nejdříve „nastoupit“ těžký bagr.

„O Náměšti se ví, že je vlastně celá na skále. Ani tady to nebylo jinak a první bagřík musel vystřídat na tahači dovezený těžký bagr. Vypadalo to tady jako v kamenolomu. Dnes – po třiceti letech – mě docela mrzí, že jsme dům nezbourali. Do rekonstrukce jsme se pustili, protože jsme šetřili peníze…“

Pohodu bydlení tu umocňuje nejen velkorysá pergola s krbem a letní kuchyní. Sedlová střecha s krovy vysoko nad hlavou vyvolává dojem, že jste spíše v kolibě než v pergole kousek od zápraží. Tu pro změnu zvelebil také truhlář. Vznikla zimní zahrada – velmi příjemný přechod mezi zahradou a interiérem.

Přestože tu mají Juřicovi veškeré pohodlí a radosti i starosti se zahrádkou, rádi podle časových možností vyjíždějí i na zděděnou chatu. Na Oslavku!

„Je to pohodlné místo, kde nám nic nechybí – i když nic velkého. Je tam hlavně hezky. Jezdíme tam na každé Vánoce,“ dodává Zdeněk Juřica, který si stavebních prací užil i při budování firemního zázemí a dílen. Když objekt bývalé pily koupili, bylo tam vše zchátralé. Úvěr od banky se prostavěl snadno. Jedním z produktů firmy je i vysoušeč nejen lyžařských bot.

„Teplouše se prodávají pod označením Teplo-uš. V Německu se prodává pod názvem Worm Up,“ konstatuje s úsměvem Zdeněk Juřica, když se vracíme k jeho práci.

Když se na spolupráci dohodl s Ludvíkem Hessem, zakladatelem programu dávajícím šanci na život s budoucností nechtěným novorozeňatům, měl radost. Ví, že spolupracuje na dobré věci. Ještě zbývá po republice vyměnit sedmnáct původních boxů. Další by měly být umístěny snad už i ve Žďáru nad Sázavou, Lounech a Tachově.

„Naše babyboxy jsou klimatizované a obraz z nich je přenášen přímo na obrazovku počítače na stolech personálu příslušných zdravotních zařízení. Do mobilů je ihned poslána fotografie uloženého mimina,“ vyjmenovává prvky chránící od první vteřiny „obyvatele“ přestupní stanice Zdeněk Juřica.

Je při tom patrné, jak je pyšný i na to, že počítačové a řídicí programy vyvíjí jeho syn. „Jsme příznivci tohoto prospěšného projektu.“