Jak bydlí Vladimír Chmelo, brněnský pěvec z metropole

Šest sezon v MET to je už kus života. Jak se Vladimíru Chmelovi žilo ve městě, o kterém se říká, že nikdy nespí? Jak na něj působilo? A nejde se našeho hostitele nezeptat, jak sleduje situaci v New Yorku i teď, v těchto těžkých chvílích pro celý svět.

„Situaci v New Yorku v souvislosti s epidemií sleduji intenzivně, protože si uvědomuji mimořádnou koncentrovanost lidí na relativně malém prostoru města a obrovské nebezpečí z toho vyplývající. Jsem v kontaktu se všemi přáteli nejen v Americe, ale také v Itálii a Německu, kde jsem hodně zpíval. A doufám, že až se situace uklidní, ještě v kontaktu budeme.“

Vladimír Chmelo považuje New York za opravdu fascinující město. „Především pokud se bavíme o Manhattanu. Jako když se díváte na letokruhy stromu - vidíte všude kolem ten překotný vývoj, dynamiku prolínající se starým a novým. Špinavé (nicméně funkční) metro, domy, vnitrobloky a do toho supermoderní mrakodrapy, udržované parky, luxusní hotely a třeba také fantastické Lincolncenter. Zdaleka ne tak nápadné, jak jsem si myslel.

Budova Metropolitní opery se v kontextu výškových staveb kolem nejeví velká. Neohromí vás jako Teatro Colón v Buenos Aires. Na druhé straně ji nepřehlédnete jako Teatro alla Scala v Miláně, ale na první pohled vás přitahuje svou jednoduchostí, věcností, prostou krásou tvarů. Podvědomě cítíte, že se jedná o důležitou stavbu.

Stával jsem často u fontány uprostřed těch třech skvělých kulturních stánků (v pozadí se špičatou Julliard School of music) a obdivoval tu úspornou harmonii. Měl jsem pronajatý byt v těsné blízkosti - vždy se snažím bydlet blízko divadel, kde vystupuji.

A v New Yorku se mi to obzvlášť hodilo, protože jsem tam strávil opravdu hodně času. Nejenom z povinnosti vlastních zkoušek, ale nemohl jsem si nechat ujít žádné představení těch největších hvězd, které tam účinkovaly.“

Držitel mnoha hudebních ocenění, včetně ceny Thálie, bydlí v samém centru Brna (ano, i tady v blízkosti divadla), kde studoval a kde začala jeho pěvecká kariéra působením v Janáčkově opeře. Zároveň si pořídil byt i v Praze, kde je již několik let hostem Národního divadla a kde má i hodně svých žáků.

„S Brnem jsem spjatý celý svůj život,“ dodává Vladimír Chmelo. „Mí rodiče, ač oba Slováci, tam zapustili kořeny již v šedesátých letech, a přesto, že doteď udržujeme blízké rodinné vazby na Slovensku, nejvíc doma se cítím právě v Brně. To ale v Praze neříkám moc nahlas - však víte…“ usmívá se.

Možná si náš hostitel změn prostředí užívá i odlišnými charaktery obou interiérů. Ten pražský je velmi moderní, brněnský klasičtější a podstatně prostornější.

„Brněnský byt jsem si našel téměř před dvaceti lety ze strategického hlediska blízko Janáčkovy opery, kde jsem v té době často zpíval. Můj otec je konstruktér raket, proto ta vojenská terminologie. Nicméně technické nadání jsem po něm nezdědil vůbec - v životě bych neposkládal ani skříň z IKEA - zato umění, pedagogika a architektura mi byly blízké vždy. Byt mě uchvátil dlouhatánskou předsíní, která se stala takovou mou galerií obrazů, sošek a cen.

V obývacím prostoru jsem si zřídil pracovnu s klavírem, knihovnou a pohodlnou sedačkou k poslechu jak živé, tak reprodukované hudby. A jelikož každá návštěva stejně skončí v kuchyni, zmenšil jsem prostor pro vaření, a naopak zvětšil místo pro pohodlné sezení a hodování.

V pražské garsonce jsem si takový rozmach dovolit nemohl. Proto jsem požádal o pomoc svého dobrého kamaráda, architekta Jana Kyzlinka, který mi vytvořil geniální projekt. V prostoru jediné místnosti se mu podařilo zavěsit patrové lůžko bez pomoci sloupu a celý prostor obestavěl nábytkem. Nevěřil jsem vlastním očím, co se do něj vešlo!

Od pračky, bojleru a vysouvacího lůžka pod schody, přes plně vybavenou kuchyň, po šatní a úložné prostory. A připočteme-li k tomu prostornou terasu, je to velmi příjemné místo k bydlení a odpočinku.“

Kdo jiný by se měl považovat za městského člověka než světoběžník, vítaný v mnoha slavných sálech.

Vladimír Chmelo také potvrzuje, že se cítí být městským typem, ale hned dodává, že si čím dál více potřebuje odpočinout v přírodě. Má rád koupání, procházky lesem, výlety po okolí…

„Nedaleko Vyškova na Moravě jsem objevil takový kout přírody, který mi vše poskytuje, a s ním i hezkou chatu, na které moc rád odpočívám. A to i díky skvělým sousedům, kteří mi nebrání v mém hlasitém cvičení, a naopak mi pomáhají s údržbou.“ Pravda, představa, jak pěvec procvičuje své hlasivky na žebříku při stříhání stromů, je opravdu komediální. Ale vše si žádá své.

A Mistr Chmelo se už během pěvecké dráhy věnoval i pedagogickému poslání. Nabízí se tedy otázka - jestli vedle mnoha uměleckých aktivit stačí sledovat i kariéry svých žáků?

„Sledovat? Já je doslova prožívám! Nepovažuji se za učitele zpěvu. Jsem jejich rádcem. Starším, zkušenějším kolegou, který je vede. Všichni do jednoho se stali mými blízkými přáteli. Když jsem před několika lety po autonehodě začal víc učit než zpívat, pochopil jsem, že mohu učit jen lidi, se kterými si porozumím.“

„Zpěv je velmi intimní záležitost. Otevíráte své nitro, své emoce. A nedokážu si představit, že by mi byl ve státní instituci přidělen žák a po čtyřech ročnících vyměněn zase někým jiným.

Vím, že s každým si nemusím stejně porozumět, a tak je pro mě lepší, když eventuální zájemci přijdou sami za mnou. Pak se po vzájemném oťukávání pustíme do intenzivní práce.

Proto jsem založil Pražský hudební institut, prostřednictvím kterého vedu letní interpretační kurzy v Českém Krumlově, a dalšími aktivitami sloužím zdokonalování těchto umělců v průběhu jejich divadelních, koncertních i pedagogických kariér.

A mám velkou radost, že jich je už hodně a že jsou to zářná jména našeho pěveckého umění - Daniel Hůlka, Peter Berger, Iveta Jiříková, Terezka Mátlová, Ester Pavlů a několik dalších, jejichž čas ještě přijde.“