Dům Markéty Harasimové ozvláštňuje kočičí voliéra

Za hezkého počasí tady autorka čtyřiadvaceti knih pro dospělé a dvou pro děti (a mnoha scénářů) dělá korektury nebo pročítá rukopisy autorů vydávaných v jejím nakladatelství MaHa.

Asi tedy nikoho – a její čtenáře zvláště – nepřekvapí, že tituly pro děti se jmenují Z deníku kočičky Ťapičky a jeho volné pokračování Koťátka kočičky Ťapičky.

Dostavbu z dřevěné konstrukce vyplněné pletivem dodala a na míru postavila specializovaná firma. Náklady před dvěma lety vyšly na něco přes sto tisíc.

Na kočičí bezpečné území se vstupuje původními francouzskými dveřmi z obývacího pokoje – na vydlážděnou terasu – a také boční brankou. „Strop“ je ze stejného pletiva jako boční stěny.

„U nás prší málokdy. Nad Brnem nebo Pálavou bouří a tady nepadne ani kapka,“ dodává Markéta, která se sem i za sluncem přistěhovala ze severní Moravy.

„Kočky miluji odjakživa. Začínala jsem se dvěma, pak přišel další páreček, a to už byl chovatelský problém. S papíry mám jenom jednoho kocoura, nijak na tom nebazíruju. A když mi jednou na zahradu bengálská maminka, kočička od sousedů, přivedla svá koťata, která tu už zůstala a přirostla mi k srdci, bylo vymalováno. Poté, kdy se jedno kotě vrátilo z procházky postřelené vzduchovkou, jsem si uvědomila, co vše jim venku hrozí, a začala jsem realizovat myšlenku na chráněný výběh – kočičí voliéru. Obě bengálky by jenom uvnitř v domě na rozdíl od britských koček nebyly šťastné. To byl rok 2019.“

„Baví mě vymýšlet zařizování interiéru a architektura vůbec. Toto je typizovaný domek, ale vnitřní dispozici, zejména podkroví, jsem si nechala překreslit podle svého. Z původní menší koupelny jsem nechala udělat šatnu a koupelnu jsem situovala do většího, původně zamýšleného pokoje. Výsledek odpovídá mým představám a odměnou mi bylo i to, že stavební firma můj ,projekt‘ začala nabízet i dalším následným klientům,“ usmívá se emancipovaná autorka románů s psychologickými i kriminálními zápletkami.

„Začali jsme stavět a nějaký čas i společně bydleli s bývalým manželem. Brzy poté jsem ale pochopila, že ten vztah nemá budoucnost. Brali jsme se, když byl vážně nemocný, a projevoval se velmi výbušně. Už tenkrát jsem si mohla přiznat, že nejde o následek léčby, nýbrž agresivní povahu, ale neudělala jsem to. Jsem ráda, že se uzdravil, a rozešli jsme se,“ připouští spisovatelka drobné postavy a velké fantazie s tím, že ten pravý autobiografický román ještě nenapsala, i když jí občas mohou být inspirací i vlastní zkušenosti…

Ozdobou bydlení je i prostorná a profesionálně založená zahrada. Včetně umělého zavlažování trávníku.

„Absolutně nejsem typ zahradnice a péči o zahradu se příliš nevěnuji. Ráda se ale dívám do zeleně a mezi rostlinami ráda pobývám. Zahradník sem dochází vše ostříhat dvakrát do roka. Já to jednak neumím, jsem na to nešikovná, a jednak na to nemám čas. Navíc mě rodiče nutili rýt se v hlíně, když jsem byla dítě. Měli jsme zeleninovou zahrádku… A teď už se mi do toho nechce,“ usmívá se Markéta.

Nezastavěných plošných metrů má zahrada asi šest set. Do rohu se vešel zahradní domek (kde bývalý partner míval posilovnu a dnes je zde posezení s ratanovým nábytkem); dále sice krátké, ale dvě tratě s révou, desítky tújí a rozličných keřů a stromků (mj. habry, borovice) a nechybí ani pohodlné garážové stání nebo jako centrum pohody pro časté, i početnější, návštěvy samostatný altán s krbem pár metrů od domu.

„K tomu všemu vidím střešními okny na mandloňové sady za městem. Místní specialita, na kterou se jezdí dívat turisté zdaleka. Hlavně na březnové mandloňové slavnosti.”

Celé město má i pro naši hostitelku své kouzlo. „Jsem tady už dvanáct let spokojená. První dva roky jsem bydlela v bytě kousek odsud. To už jsem věděla, že jsem si vybrala dobré místo k životu.“

I když psala příběhy už v dětství, rodiče ji nasměrovali na praktickou střední školu – obchodní akademii, obor marketing a management.

„Opravdu jsem se naučila obchodnímu myšlení a hodí se mi i psaní na počítači všemi deseti,“ usmívá se autorka. „Mám ráda, když jdou věci rychle.“

Nejnovější knihou Markéty Harasimové je před pár týdny vydaný psychologický román Volným pádem. Je o ženě, která se na první pohled dobře vdá, ale pak zažívá vážné útrapy a padne až na samotné dno.

Ve výčtu titulů je i ten o něco starší, ze začátku dubna – humorný román pro ženy Na kočičí svědomí. Ten zase vypráví o tom, co dokáže se životem udělat „srážka s kočkou“.

V domku se zahradou inspirační zdroj zjevně nevysychá. A v podkrovní pracovně, kam se autorka vrací z cest za čtenáři i diváky jejích tematických pořadů pro děti (knižní divadlo, kde sama hraje) po celé republice, se často svítí do noci.

„Své rukopisy pravidelně pročítám při chůzi na svých oblíbených procházkách po okolí, v polích a vinohradech… Jednou mě míjel cyklista, a když si všiml, jak zároveň kráčím, čtu a podtrhuju, tak se chudák málem vyboural.“