Barbora Zachovalová ráda utíká z Prahy do kouzelného domu k rodičům

Její rodiče už tam dvacet let bydlí trvale a pro změnu občas vyrážejí do hlavního města, kam je to autem pětatřicet minut. Spokojeni jsou zde všichni - tři generace i psi.

Barbora tady svůj výtvarný talent přenesla na stěny téměř všech místností i na čalouněný nábytek. Ze selského dvoupodlažního stavení, kterým prošla novodobá historie, se stal téměř zámek s komnatami. Ale velmi útulný a s citem zařízený.

„Vyrostla jsem na venkově u babičky a Prahu jsme před lety chtěli opustit vlastně kvůli psům, které jsme měli vždycky.

Bylo mi čtyřicet, když jsme se s manželem rozhodli pro změnu. Pak jsme objevili tento dům - plně vybydlený a zchátralý. Jeden z jeho dědiců žil v Německu a jeho matka už nebyla schopna podílet se na úředním jednání. Nakonec se pracně, ale přece podařilo po ročním korespondování vše zařídit,“ konstatuje paní domu a dcera dodává, že ona zase měla vždycky ráda kytky. „Ve třetí třídě jsem po škole dobrovolně chodila do skleníků.“ Volání přírody zvítězilo u všech.

Jeden pejsek je nalezenec, kterého nedaleko jako štěně vyhodili z auta, druhý je náhrada z útulku po předchůdci, třetí je jezevčík - nejchytřejší ze všech…

„V roce 1998 jsem tento dům jedním okem zahlédla na nástěnce realitky a hned tam mi přišel neuvěřitelný. Pak jsem zjistila, že realitka zkrachovala. Zajeli jsme se sem s manželem podívat, a i když tady zjevně bydleli bezdomovci, dům nás okouzlil. Do prvního patra jsem se šla podívat po rozbitých schodech, uvnitř to na mne dýchlo a už jsme věděli,“ vzpomíná paní domu.

Barbora Zachovalová ke střídání prostředí dodává: „Naše bydlení v Praze je vtipné - v trojpodlažním domě, ale celá plocha má asi sedmdesát metrů čtverečních včetně schodiště. Vše na půdorysu snad tři krát sedm metrů. Nad Andělem v kolonii ze začátku minulého století - bylo to bydlení pro dělníky z Waltrovky. Vůbec si tam nepřipadáte jako ve městě. Tady je to ale opravdu rozdíl.

Rodiče se sem stěhovali z normálního bytu - převezli si sem všechny věci, a když je rozmístili po místnostech, tak ty pořád vypadaly jako poloprázdné,“ usmívá se dcera Barbora, která je po letech mírně neklidná z pocitu, že dříve nebo později budou muset zase místnosti vymalovat. Její originální výmalba byla opravdu časově náročná. Už jen odstíny barev matka s dcerou míchaly hodiny!

„Tehdy jsem byla ještě na škole (VŠUP - Ateliér ilustrace a grafiky), dnes si nedovedu představit, kde bych na to při své práci vzala čas,“ klade si otázku maminka téměř dvouleté dcerky. Nyní se věnuje ve své kanceláři - ateliéru hlavně ilustraci užité v architektuře, třeba vzory na tapety, koberce nebo metrážové látky. Je i autorkou originálních potahů křesel a dalších doplňků v interiéru domu. Stěny domu zdobí její ruční malby, dělané přímo na míru jednotlivým pokojům, jejich účelu a umístění v domě.

„Stále se rok od roku zlepšují tiskové možnosti, takže není až tak nákladné mít tapetu s vlastním vzorem nebo potah na křeslo.“ V kuchyni je ušák s tiskem portrétní kresby psa, který už bohužel není členem rodiny.

Exteriér domu je chráněný, takže fasádu nelze například zateplovat nebo pohledově měnit. Ostatně majitelé o to ani neusilují. Z původního statku, se základy pamatujícími baroko a s klasicistní dostavbou, je dnes moderní bydlení ctící kouzlo místa.

Klenby v přízemí by mohly vyprávět! Za války to tu bylo obsazeno Němci -měli tu velitelství a vysílač - pak tu sídlilo JZD, následovaly restituce….

Podlahy v patře jsou původní a místností je tolik, že koupelna je větší než mnohá garsonka v paneláku. „Vypadá to možná noblesně, ale obkladačky jsou úplně obyčejné,“ dodává paní Barbora, jejíž manžel je architekt.

„O našem bydlení v Praze můžeme říci za A - kovářova kobyla… a za B - manžel mě podezírá, že mám něco s očima, protože mám ráda výrazné barvy. Přesto máme doma stěny bílé. Je to tam opravdu malé,“ usmívá se Barbora a pochvaluje si, že ateliér má od bytu deset minut chůze. „Ujde to i náš jezevčík.“