Nový byt vyniká monumentálním černým portálem

Příběh rekonstrukce tohoto bytu začal původně zlehka. Klienti se na architektonické studio No Architects nejprve obrátili s cílem rekonstruovat malý jednopokojový byt v činžovním domě z první poloviny dvacátého století, příliš malý pro ně samotné, zamýšlený tedy spíše jako investice na dlouhodobý pronájem.

Architekti navrhli celý malý prostor vybourat a znovu přepažit příčkami jen malinko posunutými vůči příčkám původním. Ovšem již tak, aby se mezi ně vešla kompletní sestava kuchyňských spotřebičů, stejně jako skromná, ale důstojná koupelna, přičemž se našlo místo i pro minišatnu s pračkou a sušičkou.

Životní pocit z prostoru současně zvětšili s pomocí bezobložkových posuvných dveří dosahujících téměř do stropu.

Jenže krátce před dokončením rekonstrukce se majitelům naskytla možnost odkoupit sousední byt na stejném podlaží a oba byty tedy spojit v jeden organický celek, který opanuje celé podlaží.

Obrátili se tedy na architekty podruhé, aby jejich sen pomohli naplnit.

„Spojení přímo sousedících bytů málokdy představuje vyloženě technickou výzvu, v tomto ohledu je to spíše byrokratická záležitost. Podstatou problému bývá provoz – tedy dát dohromady dva samostatně zamýšlené celky tak, aby vzniklo něco třetího, tvořící hodnotu přesahující pouhý součet dvou. Spojení bytů je vždycky architektonická výzva, jdoucí daleko za pouhé proražení dveří,“ komentuje spojování bytových jednotek architekt Jakub Filip Novák.

Kolegyně architekta Daniela Baráčková jej doplňuje: „Klíčové bylo, že v tomto případě se snadno navazovalo na ducha původního malého bytu. S klienty jsme si hned od počátku práce na garsonce vyjasnili, že máme společný zájem na kultivovaném interiéru, i když původně pouze pro nájemníky. Jakmile se projekt vyvinul v bydlení pro klienty samotné, vyplatila se jim počáteční velkorysost.“

V nové dispozici celého podlaží se pak garsonka proměnila v rodičovský sen – samostatnou ložnici s balkonem, šatnou a soukromou koupelnou. Od zbytku bytu oddělenou navíc dvojicí dveří – přímo svádějící k víkendovému dospávání stranou rodinného mumraje ranních ptáčat.

Jenže co dál? Bylo zřejmé, že ve větším bytě je třeba naplnit zbytek stavebního programu, tedy koupelnu a druhou toaletu, obývací pokoj, kuchyni a dva dětské pokoje. K tomu se ale stávající dispozice jevila jako dost nevhodná.

Největší výzvou adaptace zbytku podlaží byla totiž pozice stoupacího potrubí kanalizace, limitující nejen umístění hygienického zázemí, ale zejména kuchyně.

V původním stavu bytu byla totiž kuchyně pojata dobově – tedy jako samostatná místnost určená k vaření, chápanému jako každodenní práce pro ženu, která tak byla více či méně dobrovolně v izolaci od jiných denních činností v ostatních částech bytu.

Kuchyně byla současně příliš malá, aby unesla i obytnou náplň pro byt, který se nyní rozkládal na celém podlaží. Ani jako kuchyně spojená s jídelnou si příliš dobře nevedla.

Po tom, co architekti zkusili několik variant provozu, uvědomili si, že dokud nepohnou s kuchyní, nebude výsledek odpovídat jejich ambicím.

„Vložili jsme do části dispozice zvýšenou část podlahy o jeden stupeň, díky kterému jsme v kombinaci s chytrým uspořádáním instalačních předstěn mohli dosáhnout s kanalizací až doprostřed dispozice v potřebném spádu. Na této trase jsme pak napojili nejen kuchyňský dřez, ale i samostatnou úklidovou místnost s pračkou a sušičkou. Tím jsme náhle mohli kuchyni vytvořit uprostřed dispozice, kde jsme snesením příčky mohli spojit dva největší pokoje a vytvořit tak důstojné centrum společné oběma původním bytům,“ říká architektka Baráčková.

Právě toto spojení místností velkolepým portálem pak dalo realizaci název - Černý portál. Proč si za název realizace architekti zvolili právě tento prvek za všechny?

„V architektuře když víte co děláte, pak vesměs každé estetické rozhodnutí mívá současně praktické pozadí. Obě spojené místnosti měly již vlastní parkety. Když mezi nimi zbouráte příčku a chcete je použít, ty dvě skladby parket nikdy nenapojíte bezešvě. Proto jsme mezi ně jednoduše v místě chybějící příčky vložili masivní protézu – černé prkno.

Protože tím vznikají další komplikované návaznosti – například lištování u stěn, je nejčistší orámovat i ostění, čímž současně předejdete otlučeným rohům ve frekventované části bytu. A nakonec již jen spáru zaklopíte i v konstrukčním oblouku a máte krásný černý portál,“ vysvětluje architekt.

„Když jsme jídelnu se salonem spojovali tímto monumentálním černým portálem, chápali jsme to jako scénu v divadle. Nemohli jsme nevzpomenout na legendárního architekta Adolfa Loose, autora například Mullerovy vily. Ten o tom jednou napsal úvahu, v níž připomínal, že nakonec je vlastně každý byt divadelní kompozicí rámující nekonečný počet životních dramat. Já bych raději volil slovo dějství než nutně drama, ale neměl trochu pravdu?“

Přestože hlavní proměnou bytu byla jeho provozní část, to, co se nachází na povrchu a uchvátí hosty, je především krásný interiér, okořeněný jemnou barevností, leč beze strachu z intenzivního kontrastu s černou barvou.

Architekti například prostor přitápí kamny s provokativně prodlouženým kouřovodem, a vůbec si bezostyšně hravě vypomáhají nezařaditelným jemným dekorem – třeba ve štuku na stropě, v prokládání nábytkových částí odlišnými materiály, ručně malovanými madly, nebo frézováním kapotážích topných těles.

„Ten stejný Adolf Loos, kterého jsem zmínil, kdysi slavně prohlašoval, že ornament je zločin. Kromě toho, že jeho vlastní práce je jen jinou formou ornamentu, dnes už prostě víme, že některý zločin za to stojí. A nakonec my si nikoliv nadarmo říkáme No Architects,“ uzavírá architekt Novák.