Ergoterapie umí vrátit do života

V ČR funguje velmi dobrý systém akutní zdravotní péče, zato kontinuita následné péče pokulhává. Lidé postižení omezenou hybností nebo ochrnutím se mnohdy nedozvědí, jak dlouhodobě rehabilitovat, na co mají v rehabilitaci nárok, jak se bude vyvíjet jejich stav atd. A nevědí ani o ergoterapii.

Tento obor je součástí komplexní léčby, na které se podílejí také fyzioterapeuti, logopedi, speciální pedagogové a další specialisté. Ergoterapeuti se snaží pacienty opět naučit pohyby, které přestali zvládat.

Cvičí s nimi a trénují situace nebo různé činnosti, bez kterých se postižení neobejdou, pokud chtějí být v budoucnu maximálně samostatní. V těžších případech, kdy se to nedaří, hledají i možnosti, jak využít pomůcky.

Osmadvacetiletou Petru Ptáčníkovou z Prahy postihl těžký zánět mozkových blan, podle všeho po infekci od klíštěte. Lékaři jí zachránili život, ale do Rehabilitačního ústavu v Kladrubech ji z nemocnice převezli téměř nehybnou.

Když se po půlroce octila doma na mechanickém vozíku, už mohla hýbat horní polovinou těla. Svůj osud tak měla daleko víc ve svých rukou, i když ještě částečně nemotorných.

Zkusili jste si někdy ukrojit krajíc chleba jednou rukou? Možná by vás zaskočilo, jaká to je fuška. Pokud nemáte speciální prkénko s hroty, na které chleba napíchnete, aby na nich držel. Pak už to člověku, který si chleba nemůže přidržet druhou paží kvůli nějakému fyzickému omezení, jde mnohem lépe.

Petra Ptáčníková například nedokázala sevřít v ruce vidličku s běžnou tloušťkou rukojeti. Kateřina Rybářová, ergoterapeutka z Kliniky rehabilitačního lékařství 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, jí proto nabídla vidličku se zesílenou rukojetí, kterou už Petra v ruce udržela. Když ji zapíchla do hmoty připomínající plastelínu, zvládla ji nožem nakrájet na malé kousky.

Pro zapínání knoflíků jí ergoterapeutka ukázala speciální pomůcku, která připomíná navlékačku nití do jehly. Zachytí s ní knoflík a protáhne ho dírkou. Oblékání je tak pro Petru o něco jednodušší.

„Většina postižených nemá zpočátku vůbec potuchy, že tyhle pomůcky existují a že jim mohou v jejich životě podstatně pomoci,“ říká Petra Ptáčníková. Vycvičit ruce je podle odborníků důležité i proto, že jejich šikovnost, tedy správná funkce, posiluje paměť, pozornost, myšlení, prostě poznávací funkce.

Ergoterapeuti můžou přijít i za pacientem domů, pokud si to přeje. Projdou s ním prostory, kde žije, a navrhnou mu různé úpravy, které mu usnadní běžné fungování. V kuchyni, v koupelně, v ložnici nebo na pracovním stole. Pacient je může dělat i postupně, podle toho, jak má peníze, a těch obvykle nemívá nazbyt.

„Přivést naše klienty k tomu, aby byli v životě co nejméně závislí na druhých a co nejvíc soběstační, to je základní cíl ergoterapie,“ říká Kateřina Rybářová.

„Umožní jim to návrat z nejrůznějších zdravotnických zařízení domů, do školy a někdy i do práce. Ale také to zvyšuje jejich šanci na kvalitnější trávení volného času.“

Radost ze života je podstatná v jakémkoli uzdravování. Petra třeba ráda nosí náušnice. Ovšem nasadit si je zpočátku nedokázala. Proto se domluvila s terapeuty na klinice a společně začali trénovat i tuto zdánlivou zbytečnost.

Chvílemi musela využít nestandardních pohybů a grifů, ale nakonec to zvládla. Pro svět za zdí ergoterapeutického zařízení je něco takového banalita, pro ni to tehdy bylo další malé vítězství, ze kterého měla velkou radost.

Dnes už ví, že z těchto dílčích vítězství, ale někdy i porážek, se skládá její boj o co nejlepší život.

Petra Ptáčníková má problém v tom, že dům, ve kterém s rodiči bydlí, je v kopci. A ten sama na mechanickém vozíčku nevyjede.

Po několika konzultacích s ergoterapeuty a fyzioterapeuty zjistila, že by pomohl přídavný elektrický motor zabudovaný v přídavném kolečku. Připevnit ho k vozíku je jednoduché. Bez toho se sama nikam nedostane a bude závislá na pomoci druhých a na jejich volném času. Takhle by mohla jezdit, kam by chtěla a potřebovala.

„To by bylo skvělý,“ zasní se. Jenže to by znamenalo investici 134 000 Kč. Protože přišla o práci restaurátorky textilií, je to zatím opravdu jen sen. Ale třeba ho uskuteční.

Od chvíle, kdy před dvěma lety bezvládně ležela v nemocnici na jednotce intenzivní péče a měla v krku slavíka, aby vůbec mohla dýchat, urazila neuvěřitelný kus cesty.

Lidé s nejrůznějším postižením mají často problém v tom, že nevědí, na co všechno mají nebo nemají nárok a na koho se mají obrátit. Nejednou pro ně bývá nereálné sepisovat žádosti, obíhat úřady a podávat tam různé dokumenty. Někdy také přijdou o práci nebo se jim rozpadne manželství.

„Potřebují proto pomoc psychologů a sociálních pracovníků,“ vysvětluje Vesna Petržilková, terapeutka z Ergo Aktivu.

„Tito specialisté pracují v ergoterapeutických centrech nebo tam na ně získají kontakt.“