Článek
Díval se do vysokého bílého stropu a chytal se úsměvů sestřiček i vlídných slov kolegů jako záchranného kruhu. Bojoval s explozemi pocitů. A snažil se ujasnit, co se vlastně stalo.
Na Nový rok 2009 si dal svoji oblíbenou čočkovou polévku a udělalo se mu zle. Začal prudce zvracet. Myslel, že snědl něco špatného. Jako příznak mozkových problémů mu to nepřipadalo.
Na medicíně se učili, že pro ně bývá typické prudké zvracení, aniž by se člověku dělalo nevolno. Jeho žena takhle složitě neuvažovala a rychle zavolala záchranku.
Hraje se o čas
Když ho přivezli do nemocnice, znepokojilo lékaře, že měl ve slinách příměs krve. Obávali se, jestli nekrvácí do žaludku. Zavolali internistu a radili se o možných vyšetřeních. Pak se ukázalo, že si jen při zvracení podráždil sliznici v krku.
Mezitím uběhla asi hodina. Tedy čas, který je právě při mrtvici klíčový. Během této doby je totiž potřeba rychle vyřešit problém se špatně průchodnými cévami v mozku, aby se minimalizovaly následné problémy.
Mozek sice zabírá asi jenom dvě procenta z naší celkové váhy, ale ke své činnosti potřebuje celých 20 procent kyslíku a živin v těle. Velice citlivě reaguje na jejich nedostatek. Pokud zůstane bez nich, tak už během čtyř až pěti minut začnou odumírat mozkové buňky. A poškození se obvykle stává trvalým.
Pacient hraje o čas. Céva se může ucpat, stáhnout nebo prasknout. Lékaři tedy musí co nejrychleji obnovit normální průtok krve a znovu zásobit mozkové tkáně kyslíkem i živinami.
Doktor Lukáš kus toho boje prohrál, ne svou vinou. Část jeho mozku zůstala poškozená. Dodnes zápolí s nejistou chůzí, lehkým zadrháváním řeči a dvojitým viděním ve chvíli, kdy se dívá do strany. Někdy i s prudkými, nekontrolovatelnými pohyby rukou nebo nohou.
Přesto v sobě našel sílu, aby pomohl jiným. Mohl totiž jako specialista neurolog pozorovat průběh nemoci sám na sobě a prožít zároveň i roli pacienta. Jeho zkušenosti teď slouží jiným pacientům, ale i kolegům lékařům, na jejichž žádost zpracoval i odborný článek.
Bezmocný jak mimino
Aby lékaři co nejvíc předcházeli prohrám s časem, vzniklo u nás v posledních letech víc než 45 center specializovaných na léčbu cévních mozkových příhod (CMP). Jejich součástí by měla být také pomoc psychologa.
Tu potřebuje pacient i jeho rodina. Pacient se lépe vyrovná s novou, mnohdy dramaticky jinou situací, rodina zase jeho potížím lépe rozumí.
Jako hokejista ještě v dobách, kdy byl zdravý a plný sil.
„Já ho bohužel neměl,“ říká Lukáš. „Pomohl by mi hlavně ve chvílích, kdy mě přepadávaly sebevražedné myšlenky. Byl jsem člověk plný energie, pro kterého neexistovala slova: to nejde, to nezvládnu. Držel jsem život pevně ve svých rukou. A najednou jsem v nich nedržel skoro nic. Chvílemi jsem byl bezmocný jak mimino. Tak mě samozřejmě napadalo, co tady na tom světě budu dělat a jaký to má smysl.“
Zmatení a unavení
Nemocní se zprvu dokážou soustředit jen na kratší dobu a musí víc odpočívat i spát. Když třeba Václava Lukáše navštívila v nemocnici rodina, udržel pozornost nanejvýš 10 minut. Snadno se unavil.
Během návštěvy zavíral oči nebo si na chvilku zdřímnul. Nebyl to výraz nezájmu, měl z návštěvy radost. Byl to jen způsob, jak svoji situaci zvládnout, protože neměl dost psychických sil. To je po CMP častý jev.
„Psycholog může pomoci i v tom, když se změní role partnerů,“ říká doktor Lukáš. „Mnohdy ten, který vydělával a táhnul rodinu, najednou potřebuje pomoc. Prudce se změní finanční situace rodiny a vlastně celý její život. To byl ostatně i můj případ.“
U vážnějších poškození mozku se někdy změní také psychika postiženého. Reaguje impulzivněji, bez zábran, trochu jako dítě. Hůř své reakce kontroluje. Jako kdyby někdo jeho emoce odbrzdil.
Doktor Lukáš si třeba vzpomíná, jak ho navštívila v nemocnici dcera a říkala mu něco ve chvíli, kdy si loupal švýcarským nožíkem kedlubnu. Doktor na to zareagoval impulzivně, a zároveň i nešikovně. Nůž se po prudkém nekoordinovaném pohybu zapíchl vedle ní. A on jen nevěřícně zíral na to, co vyvedl. Stejně jako jeho dcera.
Soudržnost rodiny a její pomoc považuje za klíčovou. Řadu vážně postižených pacientů, zejména těch mladších, partner opustí. Jim pak nezbude než se vrátit ke svým stárnoucím rodičům, kteří ale péči o něj nemusejí zvládat. To ho naštěstí nepotkalo. Rodina ho v krizi podržela.
Učil se chodit i mluvit
Václav Lukáš prodělal ještě další ataky mrtvice, které zhoršily jeho stav. Spoustu věcí se učil znovu. Chodit, mluvit, zacházet s počítačem…
Objevil také počítačové programy, které pomáhají zlepšovat poznávací funkce, jako je třeba paměť, soustředění, rychlost myšlení, schopnost pochopit informace atd. Formou her a plnění různých úkolů. „Moc mě to bavilo a kupodivu i šlo,“ říká.
„Na medicíně jsme se učili, že zlepšit funkce poškozeného mozku bývá možné do půl roku po CMP. Později je pokrok malý, nebo spíš mizivý. Já jsem dosáhl velkého zlepšení po dvou letech po mrtvici. Schopnost mozku kompenzovat určité nedostatky může být někdy překvapivá, navzdory vžitým medicínským poučkám.“
Jde i o důstojnost
Webové stránky si založil proto, že jako lékař a zároveň pacient může některým lidem po mrtvici poradit. Najdou na nich spoustu praktických informací.
Lidem tady zároveň připomíná, že příčinou mrtvice jsou někdy stresy, přepínání sil a nedostatek odpočinku, i když jinak žijí zdravě. To byl totiž jeho případ.
S kůzletem v zoo ve Dvoře Králové ještě v dobách, kdy byl zdravý a plný sil.
„Dnes vím, že jsem si ani jako neurolog neuměl moc představit, co pacienti doopravdy prožívají,“ říká.
„Jsou často ve stavu, kdy je nevinná poznámka, grimasa nebo gesto může povzbudit anebo zranit. Vlídnost a pochopení zdravotníky skoro nic nestojí. A pacienti podporu potřebují. Chtějí se cítit jako lidské bytosti, které mají své přirozené pocity a také důstojnost.“
Pokud se chcete podívat na web Václava Lukáše, klikněte na www.pomrtvici.cz. Na www.sdruzenicmp.cz najdete seznam center specializovaných na léčbu CMP.
