Článek
Vystudovaná herečka, známá z filmů Když v ráji pršelo nebo Copak je to za vojáka, dnes radí a prodává ve svém obchůdku v centru Prahy „tekuté emoce“, což je svým způsobem také umění, byť čichové, a tudíž neviditelné.
Prozradila mimo jiné, jak se navonět na rande nebo na pracovní pohovor. I čím se voněla Kleopatra.
Co vám v životě nevoní – doslova i přeneseně?
Já vlastně ani nevím, co mi nevoní. Asi nemoc, samozřejmě. Víte, já se vždycky snažím, aby mi i to, co zrovna moc nevoní, vonělo. Ale nemusím například vůni vepřo-knedlo-zela…
Co vám naopak nejvíc voní?
Moře a v létě rozkvetlá louka, kde se odpařuje lehký odér. Nebo jídlo s kořením karí, basmati rýže, některé druhy vína, třeba kyperské, některé čaje, konkrétně milk-oolong…
Mám ráda Meryl Streepovou, hlavně film Sophiina volba. K mým favoritům patří i Den kobylek, dobré komedie plus česká produkce 60. let, zvlášť výtvarné filmy Juraje Herze. Z knih se stále vracím k Sidonii Colletové… Voní mi život jako takový. Je přece, i se svými stíny, krásný.
Vůně máme často spojené se vzpomínkami – jaké se vám vybaví z dětství?
Určitě vůně panenek a sešitů do první třídy. To je silná čichová stopa. Když to přenesu na ingredience, je paralelou cedr a růže, což jsem tehdy netušila. Taky vzpomínám na prázdniny u slovenské babičky, která stáčela víno a vařila pro prase brambory. Mám ji pevně spojenou právě s tou zvláštní kulatou vůni vařených brambor s kukuřicí, sladkou a uklidňující, kterou bych přirovnala k minerální ambře…
Čichněte si, živočišná je z vorvaně a tahle druhá minerální. (Přináší flakonky a já uznávám, že voní zvláštně, i když bramboru necítím – pozn. aut.)
Ivana hrála - ještě pod jménem Vávrová - například v komedii Copak je to za vojáka.
Většinu vzpomínek mám ale obrazových, spíš tam byl rytmus, hudba, tóny, pohyb. Já totiž závodně krasobruslila, vstávala jsem ve čtyři ráno a z tréninku letěla do školy, takže se mi vybaví vůně staré dřevěné Štvanice: mix čpavku, ledu, dřeva, gumy a propocených šaten.
Rodiče z vás chtěli mít krasobruslařku?
To byl můj sen, okouzlily mě třpytivé šaty, v nichž se krasobruslilo. A naši mě v tom podporovali. Maminka je původem z Chorvatska, dokonce z oblasti s vazbou na Česko, kde měli i českou školu (Daruvar), tatínek je Slovák s maďarskými kořeny.
Maminka pracovala jako zdravotní sestra, táta byl elektroinženýr, sportovala jsem jen já. Na dítě jsem měla docela pevnou vůli. Bruslila jsem za Uhelné sklady Praha a dostala se až do druhé výkonnostní třídy. Ale kolem třinácti jsem rychle vyrostla, pokroutila se mi páteř a musela jsem skončit.
Kdy jste si prvně uvědomila, že vám někdo hezky voní? Jaká byla vaše první voňavka?
Velmi mi voněla někdy v sedmé třídě paní učitelka angličtiny, strašně krásná letuška, která si vozila parfémy z ciziny, u nás žádný výběr nebyl.
Paradoxně dnes vím, že to byla přetrvávající sladká vůně linaloolu, která běží mainstreamem stále. Měkká nasládlá vůně pro všechny bez dalšího poselství, ta molekula je totiž nejčastěji umělá, chemická látka, je to levnější. Nicméně v tehdejší době vybočovala.
Můj první parfém v sedmnácti bylo Opium od YSL, což mě zpětně šokuje. Pak jsem si našla Miss Dior a stávala na něj fronty v Tuzexu.
Já to měla přesně naopak: po Miss Dior mě okouzlilo Opium.
Mimochodem tvůrce Miss Dior Paul Vacher založil roku 1927 vlastní značku a jeho první vůně se jmenovala Ztracená duše. Jasmín, peruánský balzám, ambra. Elegantní, klidná, hluboká, zemitá, chyprová. Na motivy původní receptury ji teď rozpracoval Rodrigo Flores-Roux. Mám ji v nabídce a dnes i na sobě.
Každý parfém niche má určitou myšlenku, tvůrce jím chce něco vyjádřit. Podobně jako oděvní návrhář střihem.
Čím jste chtěla být?
Nejprve učitelkou, možná i kvůli té voňavé angličtinářce. Přes krasobruslení a recitaci jsem se ale dostala k herectví. Jednou přišla do školy režisérka Koutná vybírat děti do jakési inscenace, odvezla mě na Barrandov – a mně se hraní zalíbilo.
Na první pokus jsem se na DAMU nedostala, rozeslala jsem tedy žádost o práci do divadel a vzali mě v plzeňské operetě. Což byla drsná škola, jakmile jsem se ve sboru omylem postavila do první řady, vyštípaly mě místní subrety pěkně dozadu. Odtud jsem šla do Mostu… a po DAMU do Mahenova divadla v Brně.
Nejvíc mě bavily dramatické fatální role nešťastných žen – třeba lady Macbeth. Byly protiváhou mého celkem harmonického života. Hrála jsem také v řádce filmů, ještě pod dívčím jménem Vávrová.
Roku 1989 jsem začala zkoušet s Jiřími Menzelem a Císlerem pro Činoherní klub hru Smutná neděle. Přišla ale revoluce a my ji už nenastudovali.
Co bylo dál?
Potkala jsem svého muže, který teprve dokončoval divadelní režii. Začali jsme podnikat, provozovali jsme Airbnb, čemuž se v minulém století říkalo ubytování v soukromí. A pak se narodily dcery…
Dnes už jsou velké, Andrea (26) se zabývá grafickým designem a vizuální komunikací, Sofie (23) vystudovala hotelový management. Starší má absolutní čich a obě můj svět vůní degustují a radují se ze života.
Měla jste i vy absolutní čich? Nebo proč jste slibnou kariéru herečky vyměnila za vůně?
To ani ne, spíš jsem si ho vypěstovala. Ale nenazvala bych to výměnou, prostě to osud přinesl. Celý život je cesta, na níž se posouváte, děláte kroky jeden za druhým, v každé chvíli je důležité něco prožít, udělat. A když ucítíte prázdno, je to znamení jít dál.
Když přijde zákazník, pomůžu mu vybrat parfém na tělo. Vybírám vůni na míru duše. V každém případě si se zákazníkem povídáme: co má rád, jaký film, knihu, kytku, kde je mu dobře, co má načichané, v jakém je rozpoložení.
Správně jste řekla, že vůně se vážou na vzpomínky, jsme tedy ve sféře emocí, myšlenek. Parfémy pro mě představují prioritně myšlenky, tekuté emoce. Jedná se vlastně také o umění, ovšem neviditelné, čichové.
Kdy došlo k vašemu rozhodnutí?
První krok se udál roku 2004 v Paříži na Place de Madeleine. Tehdy jsme se s manželem rozhodli, že zkusíme dovážet do Česka segment vůní niche, které tu nikdo neznal. Manžel byl ten, kdo nasál vítr a správně nabral směr. Takže jsme navázali první potřebné kontakty … a otevřeli Kosmetické delikatesy Madeleine, nejprve v pasáži Černá růže, později v Dlouhé.
Jak byste vysvětlila rozdíl mezi běžnými parfémy a vůněmi niche?
V druhé půlce minulého století začaly velké firmy Dior, Givenchy, Chanel atd. chrlit tisíce flakónů s chemicky vyrobenými vůněmi. Jako reakce na tento mainstream vznikaly od 80. let ve Francii malé parfumérské dílny, kde pár nadšenců vytvářelo opravdové, autentické vůně z přírodních surovin. Když se uvedlo, že obsahují jasmín, iris nebo fialku, tak tam skutečně musely být.
A protože se jednalo o odbočku z hlavního proudu, ujal se pro ně název niche – výklenek. Dnes se vyrábějí podle historických i nových receptur i v Itálii a Anglii.
Jsou spojením přírody, řemesla a času. Každý parfém ze sekce niche má určitou myšlenku, jeho tvůrce jím chce něco vyjádřit. Podobně jako hudební skladatel v notách a tónech. Nebo oděvní návrhář střihem. Oblékáte ho jako svetřík.
Největší paradox je, že vůně sice nevidíte, ale ony mají váhu. Parfém je o hmotnosti molekul a miligramech surovin. Nejlehčí jsou citrusy, nejtěžší dřeviny a pryskyřice. Parfumér musí znát dokonale techniku a citlivě přidávat různé ingredience, jako když se vaří. Třeba chce vytvořit vůni manga. (Následuje odborný výklad, jak se výsledná vůně posune podle toho, zda má být introvertní nebo extrovertní, smyslná či elegantní, jak ostré má mít hrany… – pozn. aut.)
Trochu se v tom ztrácím.
Uvedu půvabnou historku, jak vytvořil Olivier Cresp populární vůni Angel pro Thierry Muglera. Chtěli pačuli a něco k tomu, ale ať zkoušeli, co zkoušeli, pořád cosi chybělo. Takže se sešli, povídali si, až se Olivier Thierryho zeptal na dětství. Ten odpověděl, že vždycky miloval čokoládu – a najednou to bylo to správné, co udělalo geniální výsledek. Čokoládová molekula je u nich ovšem chemická, přitom ji lze vyrobit přírodní cestou z vanilly, jasmínu a musku.
Odskočme si do historie – odkdy se vůbec dámy voněly?
Odjakživa. Co měla ráda Kleopatra, vám přesně neřeknu, ale jistě používala kombinace tehdy dostupných bylin: jasmínu, levandule, tymiánu, šalvěje a růže. Ty se využívaly nejvíc, v první řadě dekorativně do fontán – růžová voda z nich pak byla oblíbená na koupele obličeje i těla. Tyto výluhy byly prvními pseudo parfémy.
Protože tvůrci neznali chemické látky, které by vůni udržely, sypali květy a koření na plátky špeku – vůně se do nich zapustila a vznikl jakýsi tuhý parfém.
Pikantnější metodu volily chytré dámy ve Versailles: nosily v podpaží jablíčka, aby se do nich zapustil pot, pižmo. Jablka pak posílaly jako vonnou vizitku po komorné do pánských pokojů – když voněla, byla na večer domluvená schůzka.
Už tehdy se vědělo, že člověk člověku má vonět a čich je neomylný rádce pro vyhledání partnera, s nímž chce zplodit potomky. Dnes se osobní vůně maskuje deodoranty a mění hormonální antikoncepcí, což mnohé mate.
Používali parfémy i muži?
Jistě. Běžně se polévali litry výluhu z levandule a růží. Ludvík XV., Napoleon… To byl velký znalec vůní, založil dokonce v Paříži parfémový ateliér, který stále existuje. Pozval si specialistu z Grasse, rukavičkáře Jeana Rancého.
Mimochodem růže z Grasse je mimořádná odrůda růží. Kvete v extrémních podmínkách a vydává ze sebe to nejlepší. Její hlavičky se i v současnosti sbírají kolem 4. hodiny ráno, a aby se nepomačkaly, ukládají se do skla. Dál se suší, macerují atd.
S parfémy je to jako s jídlem. Pokud studuju, jím salát s rohlíkem, na víc nemám. Ale když si později můžu dovolit kvalitní potraviny, měla bych si dopřát i kvalitní parfém.
Protože Josefína růže milovala, nechal Napoleon dovézt do Evropy 250 druhů z celého světa a založil v Chateau de Malmaison rozárium. Objevil i pačuli, asijskou bylinu zemité vůně. Pronikla k nám nejprve v kašmírových šálách jako ochrana proti hmyzu, používala se v lékárenství, dělaly se z ní tinktury na nemoci. Napoleonovi zavoněla a objednal sazenice.
Takže rčení, že Francie je kolébkou vůní, je pravdivé. Jenže pak byly objeveny aldehydy.
Kdy asi?
Kolem roku 1921, to byl převratný okamžik. Chanel je celý na aldehydech. Tehdy začíná syntetická kapitola a parfém se mění v mnohamilionový byznys. Umělé přísady jsou sice více či méně toxické, ale jsou levné a na první dojem líbivé.
Niche se syntetikou také pracuje, ale spíše v umělecké rovině – jako s protikladem. Na rozdíl od přírodní živé molekuly totiž syntetika po stříknutí na kůži dál nežije a poměrně rychle odejde, zůstane jen nasládlý tón. Díky ní ovšem lze vytvářet nejbláznivější kombinace, třeba kopru, petržele, tabáku, kávy a růže, což je typické pro italskou avantgardní unisexovou řadu BePolar. Čichněte si, je pro otevřené lidi bez předsudků. (Voní skutečně zajímavě, svobodně… – pozn. aut.)
Jak moc parfémy podléhají módě?
Parfém je módní doplněk, Paul Poirret měl krejčovský atelier a zároveň i parfémové impérium. Mám některé jeho kousky ve svém portfoliu.
Nebo třeba 30. léta. Josefina Bakerová, perly, krátké vlasy, cigarety – a v parfémech vládly bílé květy. V 50. letech přišel s radostí nad koncem války trend pudrových vůní a růží. V 60. letech se zase pracovalo s pačulí, která má trochu psychedelické účinky, byla to doba hippies, Kerouaka a románu Na cestě. Před pár lety došlo k návratu růže…
U nás byl do roku 1989 výběr parfémů omezený. Přesto se v 70. a 80. letech projevil vedle příšerných „živých květů“ trend exaltovaných vůní jako zmíněné Opium. Dnes doháníme světový mainstream, tíhnoucí k sladším, ne příliš výrazným vůním. K obecné emoci.
Moje matka používá celý život jednu vůni, Dune – je věrnost v tomto případě vhodná?
Podle mého názoru ne, také nečtete celý život jen jednu knihu. V jistém smyslu ji ale chápu, člověk se třeba v souvislosti s nějakou vzpomínkou ztotožní s jednou značkou a už o tom dál nepřemýšlí. Možná kdyby zkusila jiné vůně, objevila by novou, lépe vystihující její životní etapu.
S dcerami Andreou a Sofií, které se taky vyznají ve vůních..
Když k vám přijde zákazník, pomůžete mu vybrat parfém na tělo. Poznáte hned, co pro něj bude ideální?
Vybírám vůni na míru duše. V každém případě si povídáme, jako jste se ptala vy: co má rád, jaký film, knihu, kytku, kde je mu dobře, co má načichané, v jakém je rozpoložení. Zda chce spíš provokovat, nebo touží po harmonii, je kreativní…
Snažím se probudit jeho emoce, zastavit na chvíli úprk času. Podle toho udělám nabídku dvanácti vůní, které postupně degustuje a vyřazuje, až zůstane užší výběr čtyř. Ty pak aplikuji na tělo, protože na každé kůži vůně reaguje jinak, záleží na zdravotním stavu, jídelníčku, hormonech…
Co je na jednom příjemné, na druhém se zlomí do nevábné vůně. Občas i mne překvapí odlišnost výsledku od vůně z flakónku. Je to dobrodružné a mnohdy terapeutické. A vždycky radostné. Čichám, čichám člověčinu…
Výběr se mění i s ročním obdobím, celkově radím mít doma aspoň tři vůně. Já jich vystřídala bezpočet. Když mám špatnou náladu, zaručeně mi pomůže iris.
Jaký parfém byste doporučila na rande a na pracovní pohovor!?
Na pracovní schůzce potřebujete působit seriózně, k profesionálnímu šatníku patří i profesionální vůně – klidná, nevtíravá, delikátní, jen taková tečka. V žádném případě nic vyzývavého. Šla bych do čerstvých svěžích tónů: lehké květy a citrusy, tzv. bílo-zelené vůně.
Naopak na schůzku, kdy chcete upoutat pozornost a projevit osobní energii, doporučuji bylinné tóny, kombinaci citrusů s tymiánem nebo šalvějí, čokoládou, smyslnější vůně jako ambru, musk, iris, růži, bergamot…
Je to taková hra, co chcete o sobě druhému sdělit. Vůně může přilákat, ale i odradit, je vaše vizitka.
Zažila jste nějakou zajímavou klientku, příběh?
Přišla matka s dcerou, která studovala v zahraničí. A každý rok si u mne vybrala jiný parfém. Zároveň si psala deník a plánovala, že až se k němu bude vracet, každý díl si vybaví s konkrétní vůní.
Hezká bývá i volba svatebního parfému, tak zásadní okamžik by neměl jen prolétnout. Často vybíráme vůni pro ni i pro něj, aby ladily dohromady. Ten pocit, čichová vzpomínka zůstane navždycky. Já se voněla i v porodnici – u každé dcery jiným parfémem – a i dnes mi naskočí tehdejší atmosféra.
Liší se Češky ve výběru vůní od Francouzek?
Nedá se říct, že mají méně odvahy. V zásadě se nebojí zkoušet novinky, ale chybí ta historická zkušenost, nemají načicháno. Zato hodně sedí u internetu a dívají se k sousedům. Kolegyně používá příjemnou vůni, tak si ji bezmyšlenkově koupí taky. Což málokdy vyjde dobře a je to škoda, protože každý člověk je originální osobnost a zaslouží si speciální vůni, která jde na podstatu. Ne se stádně spokojit s „jakoby“.
Existují pravidla, kdy, kde a jak se správně vonět?
To v sobě mají generačně zakódované právě Francouzky. Po ranním sprchování používají antiperspirant – ideálně z mořské soli, která výborně neutralizuje zápach potu, a přitom neobsahuje škodliviny (hliník nebo ropné deriváty, které přecházejí do krve).
Firma Ferret s ním vyhrála už roku 1878 dvě zlaté medaile na světové výstavě. Může ho používat celá rodina a působí celý den.
Parfém je módní doplněk.
Pak stačí už jen navonět se autentickým parfémem. Tři střiky: do zátylku a do podpaží, víc ne, to stačí. Během dne lze ještě trochu dodat, ale kvalitní parfém by měl vydržet minimálně šest hodin. Trochu se přitom mění, jde s vámi jako přítel podle stylu vašeho dne (pohyb-klid, teplo-zima).
Výsledkem je, že v Paříži ani v největším horku necítíte v metru nikoho zapáchat.
Prý tu máte i oblíbenou vůni Ernesta Hemingwaye a královny Viktorie?!
Nejedná se přímo o Hemingwayův parfém, ale o čichovou fotografii jeho zahrady v kubánské Finca Vigii, kde psal Starce a moře. Rostou tam cedry, banánovníky, jasmín, mariposa…
Francouzská parfumérka Anais Biguine vytvořila přírodní parfém, který zahradu u moře pocitově stvoří. Její projekt Zahrady spisovatelů zachycuje vždy konkrétní místo, dobu a charakter: S. Colletovou například Saint Tropez (bílé květy), G. Sandovou Nohant (tabák a káva), J. Kerouaka a literaturu 60. let pak vůně hašiše a levandule, W. Wolfová ožívá v parfému nazvaném Orlando….
Tohle je třeba O. Wilde – bergamot a hroznové víno, šťavnaté a břitké. (Čichám a skutečně se mi vybavuje O. Wilde – pozn. aut.)
Zajímavá je i pudrová vůně, v níž se vdávala roku 1840 královna Viktorie, obsahuje růži z Grasse a iris, chybí ale původní hyacinty, protože se modernizovala pro svatbu Kate Middletonové.
Trpíte profesní deformací a odhadujete vůně v tramvaji, na ulici?
Někdy ano, zažívám takový tichý nesouhlas, že se ta která vůně k určitému člověku nehodí. Ale respektuji jeho výběr a mlčím.
A nejste někdy přečichaná, nebolí vás z vůní hlava? Jak od nich relaxujete?
To se mi ještě nestalo, přírodních vůní se nelze přečichat. Setkání s člověkem, pro kterého vybírám vůni, bývá naopak občerstvující. Z herectví mám navíc schopnost snadné komunikace a vcítění.
Takže odpočívat od vůní nepotřebuju, ale velmi ráda vařím, ideálně zdravé jídlo. Baví mě farmářské trhy, očichávat různé produkty a představovat si, co z nich uvařím svým blízkým. Taky chodím na procházky s našimi psy. Máme tři: hodného z útulku, velkého šarplanince a na vyvážení jorkšíra…
Celý život jsem tančila, dnes už ne. Ani herectví mne neláká. Ale ráda bych dokončila překlad jednoho románu ze srbštiny. Neobyčejně silný příběh, který mi navždy změnil osud.
Může se vám hodit na Zboží.cz:
