Koučka Janka Chudlíková: Zkratky na vrchol nevedou

Cítila jsem nepojmenovaný, ale obrovský rozpor mezi tím, co chci, a co dělám. Možná bych to mohla nazvat krizí vnitřních hodnot spojenou s krizí středního věku.

Kvůli čtrnáctiletému zápřahu jsem začínala mít úzkostné paniky. Zároveň jsem si uvědomila, že mi začíná vadit práce ve farmaceutické firmě, když sama razím názor, že se radši budu pořádně starat o své zdraví, abych farmaka potřebovala co nejméně.

Mám na to tři pomůcky. Zaprvé se cítím zodpovědná za své zdraví a žádné projevy těla nepovažuji za náhodu. Poslouchám své tělo. Zadruhé kontroluji míru stresu ve svém životě. To, co mi způsobuje napětí, ze života bez kompromisů odstraňuji, i když to dočasně bolí.

A zatřetí pracuji se svým podvědomím. Programuji si svou mysl formou určitých manter a meditacemi. Při meditaci mozek skutečně odpočívá a nevymýšlí blbosti. Zároveň tak uklízíte svou mysl. Máte pak místo na dobré myšlenky.

Když to dáte dohromady s tím, že každý den uskutečníte jednu věc, která vám udělá dobře, posilujete duševní zdraví a pocit výhry nad sebou samým. Pro věřící lidi funguje i modlení. Je to projev víry a je prokázáno, že placebo efekt prostě funguje.

Nevěděla. Vlastně jsem si jen vybrala odpočinek. Když jste dlouhodobě vystresovaní a vyřízení, nemůžete vymyslet nic smysluplného. Zmasakrovaný člověk nemůže snít a mít cíle. Nejdřív je potřeba se vypnout.

Pořád čekáme, že se to nějak samo vyřeší nebo se o nás někdo postará, ale musíme se o sebe postarat hlavně sami.

Ano, ale nepojmenovala jsem si to tak. Dala jsem v Zentivě tvrdou výpověď s tím, že nesmím nějakou chvíli přijmout žádnou nabídku a musím si prostě odpočinout.

K rozhodnutí mi také pomohlo uvědomění si toho, že jsou dvě věci, které mi nikdy nikdo nevrátí zpátky: fyzické a duševní zdraví a vztah s dětmi, které nikdy znovu malé nebudou.

To jsem nevěděla. Reálně to ale byly dva měsíce. Postupně mi začali volat lidé z oboru, chtěli pomoci s některými projekty a já se potřebovala nějak živit. Začalo to povídáním při obědech či večeřích, ale po čase jsem si řekla, že si začnu svoje rady účtovat.

Překvapilo mě, že to první „účtovaní“ klienti přijali. Uvědomila jsem si, že z předchozích zaměstnání umím školit, tak jsem se ke školení vrátila a za další čtyři roky jsem k tomu přidala i koučování.

Před odchodem z práce jsem brala na tu dobu velké peníze, ale měla jsem vymetený účet, protože jsem zrovna postavila dům. Byla jsem samoživitelka a živila jsem de facto čtyřčlennou rodinu. Dceru, sebe a dva členy širší rodiny.

Když jsem si poprvé uvědomila, že bych měla z práce odejít, okamžitě jsem to zavrhla. Dostala jsem strach o to, jak budu splácet hypotéku, jak uživím rodinu, jak si se vším poradím.

V tu dobu jsem byla navíc zařazena do akciového programu a do dvou let bych získala akcie firmy. Vyčerpání ale trvalo, napětí ze stresu a krize hodnot se spíše prohlubovaly, tak jsem nakonec skutečně odešla. Tahle zkušenost mi v životě ale dala hodně.

Protože mě to ve výsledku posílilo, přestala jsem se bát změn. To, že jsem celou situaci zvládla, mi zvedlo sebevědomí. Došlo mi, že kdykoli se v čemkoli chcete posunout k lepšímu, vždycky musíte něco obětovat. To je také jeden z důvodů, proč tolik lidí není šťastných.

Člověk si musí vypnout egomana v sobě, uvědomit si, co doopravdy chce, a to zapnout. Sice tím něco ztrácíte, ale zároveň získáváte. To je důležité si uvědomit. Každé budoucí zlepšení obnáší dočasné zhoršení. Dobrá zpráva je, že už v tu chvíli jsme zároveň o krok blíž k lepšímu životu.

Další věcí je, že když chcete v životě něco nového, musíte tomu udělat místo. U každého jde jen o to, sebrat odvahu. Prohrát rodinu či zdraví nestojí za kariéru. Když člověk není hloupý, ale je tvůrčí a pracovitý, práci si vždycky najde.

Nechci vybízet k žádným iracionálním krokům, každý si to musí ve své hlavě srovnat sám. Mám ráda pevnou půdu pod nohama, ale nedovolím strachu držet mě zpátky. Mít strach je přesto normální, protože každý první krok je do horšího.

Výpověď? Nevíte, co vás čeká za práci, jestli vystačíte s penězi atd. Je-li však někdo nespokojený a stěžuje si na své poměry, bude muset překonat strach a nějakou změnu udělat. Když není práce, tak si ji můžete zkusit vymyslet.

Ve změnách hraje obrovskou roli osobní vize – určitá představa nejlepší verze našeho já. Idea o tom, jaký život vlastně chceme žít. To je to, co by nás mělo zvednout ze židle. Sama jsem žádnou světobornou neměla, ale byla silná. A o to jde! Chtěla jsem jen mít lepší životní rovnováhu, víc času pro sebe a pro rodinu a být zdravá.

Koučink je jen jednou částí mé práce v oblasti rozvoje lidí. Čtrnáct let jsem byla ve vysokém byznysu a vím, jak to tam vypadá a co v něm lidé potřebují. Koučink jako takový pomáhá člověku uvědomit si, kde se v životě nachází, co doopravdy chce a co pro to udělá. Vede klienta k vlastním řešením a k vnitřní motivaci udělat potřebné změny. Pomáhá mu pak následně ty změny i zvládnout.

Rozdíl mezi koučinkem a psychologií je v tom, že koučink zásadně neanalyzuje minulost. Zabývá se současným stavem, statusem quo, a pomáhá rozchodit potřebné změny.

Souvisí. Do koučování ovšem nechodí lidé, kteří potřebují terapii, ale ti, kteří se už potřebují posunout v životě dál. V určitém momentu je dobré minulost opustit a otočit hlavu dopředu.

Při dobrém koučování svou minulost vidíte právě v tom, jak se promítá do vaší přítomnosti. Správný kouč musí umět rozpoznat, kdy klient na koučování není připraven a měl by navštívit spíš psychologa.

Běžný omyl také je, že koučink je udílení rad. Neřeknu vám, co máte dělat a rozhodně vás v tom nebudu drilovat jako ve sportu. Chytrým a nestranným ptaním vás navedu k tomu, že si sama najdete řešení, cestu i potřebné akce.

Když si člověk k něčemu sám dojde, většinou to automaticky akceptuje a má větší motivaci se toho držet.

Ne. Vedle uzavřených, na míru šitých školení pro firmy jsem nedávno začala i s kurzy pro veřejnost. Zároveň dělám i veřejně přístupné webináře, což jsou vlastně asi hodinu a půl dlouhá on-line videa.

Rozvoj stavím na neurovědě, se kterou jsem se seznámila před deseti lety díky mému koučovacímu výcviku, zamilovala se do ní a dál se v ní vzdělávám.

Odhaluje, jak funguje zdravý lidský mozek. Magnetická rezonance se pro diagnostické účely používá už přes čtyřicet let. Až kolem roku 2000 se začala používat i pro zkoumání zdravého mozku pod různými podněty.

To, co neurovědci díky tomu odhalili, jsou v podstatě zázraky, ale stále nevíme, kolik toho ještě nevíme. Neurověda odhaluje přirozené procesy. Když respektujeme přírodu, vše funguje dobře.

Stres je přirozená ochranná reakce organismu pro záchranu života v ohrožení nebo přetížení. Odezva našeho organismu je nervová a hormonální. Aktivuje se hypotalamus, který kontroluje hladinu hormonů v krvi a zvyšuje produkci především adrenalinu a kortizolu. Ty nám prokrvují svaly a zvyšují energii, abychom ve stresu mohli podat extrémní výkon – ať už při útoku, nebo útěku.

Zároveň klesá hladina oxytocinu a serotoninu, což snižuje naše sociální cítění, abychom byli dočasně sobečtí a zachránili život především sobě. Po krátkodobém stresu (eustresu), který je vázán na konkrétní událost, se zklidníme, napijeme, vyspíme a vše se postupně srovná.

Náš organismus ale není vybaven na život v dlouhodobém stresu (distresu), jehož příčinou je neřešení problémů i napětí. A to má vliv na naše zdraví.

Dochází ke zvýšení krevního tlaku a cukru v krvi a následně k nemocem, které mohou skončit i smrtí – infarkt, mrtvice, cukrovka. Vedle těchto dopadů se v dlouhodobém stresu narušuje schopnost mozku produkovat potřebné množství serotoninu a oxytocinu a dochází k vyhoření, panickým atakám nebo depresi.

Příčinou je dlouhodobé napětí, které vyplývá z neřešených vztahů, pracovních a finančních problémů, neustálého spěchu, nedostatku spánku, a hlavně nesprávného způsobu myšlení.

Mají. Mozek totiž spouští stresovou reakci nejen v reálném nebezpečí, ale i v domnělém. Stačí, když na problémy jen myslíme, máme negativní myšlenky, vymýšlíme katastrofické scénáře…

Mozek neumí rozlišit myšlenku od reality. Tedy to, na co myslíte, je pro mozek reálné. To znamená, že už samotným myšlením si můžeme spustit stresovou reakci. Proto je tak důležité stát se pánem svých myšlenek, svých slov i svého jednání.

Přesně tak. A také proto, že mozek neumí dělat ne. Když vám řeknu: Nemyslete na palec u své pravé nohy, tak na něj zákonitě myslet budete. Mozek funguje podle toho, kam byla vržena jeho pozornost, ne podle významu toho, co slyší. Takže když chcete něco „nedělat”, nesmíte si to zakazovat.

Místo toho intenzivně myslete na to, co dělat chcete. Nebo dělejte něco nového ve prospěch toho, co dlouhodobě chcete. Jen tak můžete vypnout vadné programy z dětství.

Osmdesát procent hodnotových vzorců pro život se do mozku nahraje během prvních tří let věku a dalších dvacet procent do šestého sedmého roku. Tak vzniká jakýsi program pro život.

Právě! Děti si přitom všechno ukládají do hluboké paměti. Nalézají se totiž ve stavu alfa a théta, který my máme jen před usnutím a ve spánku, a to i během dne. To znamená, že u dětí se ukládá vše, co zažívají a vidí, rovnou do hlubokého podvědomí a tam to zůstává.

Mozek má kapacitu údajně na deset milionů let. Takže na tom podvědomém harddisku je nahrané úplně všechno.

Právě podvědomí ovlivňuje naše myšlenky a chování. Všechno, co jste doteď zažila, formuje váš pohled na svět. Neexistují dva stejně nahrané mozky. Jestli mě neurověda něco naučila, tak je to respektování názorů druhých. Mohu s nimi nesouhlasit, ale oni mají plné právo je mít, ať jsou jakékoli. Nikdo nevidí stejnou věc stejně – to ani není biologicky možné.

Velké! Mozek sám neumí rozklíčovat, co si má a co nemá pamatovat. Nepozná, co je špatný příklad a co dobrý. Zapisuje a uchovává všechno.

Primární úkol mozku je zajistit bezpečí a díky tomu přežití. V útlém dětství tedy ukládá vzorce za účelem ochrany života tak, že se vyhýbá fyzické a sociální bolesti.

Jak jste se naučili nesahat na kamna? Spálili jste se a mozek si vytvořil opravný vzorec: Nebudu sahat na kamna. Tentokrát je to vzorec užitečný. On však uloží i vzorce, které nás později mohou limitovat.

Takové vzorce vznikají velmi lehce – na základě pozorování situací kolem nás, třeba hádky rodičů.

Další příčinou je způsob komunikace. Když dítě často slyší věty typu: Spadneš, nemůžeš mít všechno, ty jsi nemehlo, nestojíš za nic, všechno zničíš…, tak se z toho později stane program. Říká se tomu sebenaplňující proroctví, protože se to po čase stane naší „pravdou“.

Nedostatek sebevědomí je výsledkem podmiňování lásky a nedostatku pozornosti od rodičů a nejbližšího okolí. Když to spapáš, maminka bude mít radost. To je typický příklad podmínečné lásky. Dítě to chápe tak, že nestačí jen to, že je, jaké je.

Jak a kde jste se třeba naučili nevěřit si při veřejném vystupování? Jako malé děti jste možná vystupovali před ostatními a zapomněli jste text nebo se vám vystoupení nevydařilo a reakce ostatních byla nepříjemná. Tak nějak vzniká tréma a strach.

Zážitkům z útlého dětství na podvědomé úrovni věříme doteď, aniž bychom rozlišovali, zda nám to prospívá, či škodí.

Zjistilo se, že sociální bolest (když na vás třeba rodiče nebo někdo blízký křičí a podobně) aktivuje v mozku stejná centra jako fyzická bolest, byť jinou cestou. Což znamená, že když si způsobujeme sociální bolest křikem nebo hádkou, je to pro mozek stejné, jako bychom si vrazili do těla nůž nebo si dali facku.

Proto je i sociální bolest pro mozek signalizací nebezpečí a náš mozek se jí bude za každou cenu vyhýbat.

Učením se novým věcem, ať už vzděláváním se, nebo novou činností. Je extrémně důležité, čím mozek krmíme. Intenzivní pozornost spouští v mozku synapse a ty zas biochemické reakce v těle.

Za největší objev neurovědy od roku 2000 se považuje neuroplasticita mozku, což je schopnost mozku se fyzicky přebudovat v jakémkoli věku.

Kdybyste po úrazu, kdy se vám zničilo řečově centrum, hodně trénovali, dokáže se vám vytvořit jinde. Třeba při meditaci se vám zvětší neokortexová část. Jsme v podstatě „stavitelé“ svého mozku a tvoříme ho svou pozorností.

Nerada paušalizuji, ale muži jsou odvážnější v přijímání rizik a víc riskují, chtějí-li něčeho docílit. Muži jdou více po výsledku, cíli a úspěchu. Má to historický základ.

Dříve muži lovili potravu a bojovali. Dnes neloví zvěř, ale pozice, obchody a peníze. Je to zcela v pořádku, pakliže mají správný vnitřní motiv. Jít přes mrtvoly, aby ostatním dokázali, že mají úspěch? Lepší je jít si za svým, ale ne přes své jasně stanovené hodnoty.

Zároveň se vyplácí být i v postupu nahoru poctivý k sobě i ostatním. Zkratky na vrchol nevedou.

Ženy byly sběračky, ochránkyně ohně a domova. A pořád to v sobě máme. Ženy se prostě více zaobírají něčím mezi nebem a zemí, snaží se rozhodovat podle intuice, řídí se spíš citem než racionalitou.

Nesouhlasím s dnešním přehnaným feminismem. Proč bychom se měly vyrovnávat mužům? Vždyť máme každý úplně jiné přirozené role, které se navzájem doplňují. Stejně tak je to i s výchovou dětí.

Je dokázané, že dítě potřebuje první tři roky psychologicky, podprahově, především matku a její fyzické i psychické pohlazení. Když nebylo po tisíce let co jíst, matky děti kojily do tří let a dodnes to máme v psychice otisknuté. V tom je žena-matka nenahraditelná.

Od tří let potřebuje zase více otce, protože ten ho aktivitami učil zajistit si potravu. Nemluvím o rovnoprávnosti, ta je v pořádku, spíš o tom psychickém podprahovém souboji. Dnes ženy nejsou závislé na mužích tolik jako dřív, takže mají tendenci zápasit s nimi o to, kdo uloví většího mamuta.

Tenhle obraz superženy, která je krásná, sexy, dobrá máma, kuchařka, společnice, manželka, a ještě i manažerka, spoustu žen deprimuje. Jenom šťastná žena může vytvořit doma dokonalé prostředí a vychovat šťastné děti. Výhodou dnešní doby je, že si svoji roli můžeme určit my samy.

Prý už ano. Nevěděla jsem to, ale víte, odkdy to vím? Když mi napsala jedna slečna, že pro ni jsem nejlepší youtuberka na celém YouTube. (směje se)

Už ano. I díky mé dceři (fotografka a youtuberka – pozn. red.) to začínám chápat. Dnes je objev internetu přirovnáván k objevu ohně a pro nás je to velká výzva. Je jednoduché nové věci odsoudit, ale vývoj nezastavíme. Každá nová generace vždycky přinášela něco, co ta stará buď odsoudila, nebo se s tím prostě naučila pracovat a využívat to.

Máme tedy dvě možnosti, jak se k internetu a všem novým věcem postavit. Odmítat to, ale bude nám v takové situaci těžko, nebo se to snažit pochopit a něco dobrého si z toho vzít. Já si vybrala tu druhou.

Youtuberství mi z toho vychází jako nová profese, která přináší i spoustu nekvality. Na druhou stranu nedostatek kvality a průměrnost bují v každém oboru. Pokud na sobě někdo nepracuje, vždycky bude ve své práci průměrný nebo špatný.

Na YouTube najdeme celý svět – cestovatelské, kosmetické, lifestylové, kuchařské kanály a mnoho dalších. Je to nový svět, který se otevírá a poskytuje nám nové příležitosti a svobodu.

Přesně tak. Mladí dnes vůbec nekoukají na televizi, vystačí si prostě s internetem. Najdou tam vše, co potřebují. Fascinuje mě ale, že můj kanál sleduje široké věkové spektrum lidí. Od teenagerů až po seniory, ženy i muži.

Chtěla jsem zpřístupnit to, co říkám na kurzech, i lidem, kteří se na ně nemohou dostat. Poslat dál to, co pomohlo mně, včetně neurovědy… Do budoucna bych se on-line videím chtěla věnovat mnohem více. A vrhnout se do angličtiny, protože svět není jen Česká republika.

Nevím. Lidé mi píší, že i jen samotná videa jim hodně pomohla. Prý jsem pro ně ve videích autentická, srozumitelná a uvěřitelná. Mluvím tam úplně stejně jako teď s vámi. Živých akcí se ale nezříkám. Budu je dělat dál a časem si chci uspořádat i svou konferenci.

Bude to znít namyšleně, ale ve svém věku můžu říct, že ano. Za dvacet čtyři let práce na sobě to mám, myslím, zasloužené. S pohledem zpátky můžu říct, že na sobě pracuji ne proto, abych vymazala ty negativní věci z minulosti, ale proto, že miluji poznání. Jak sebe, tak i světa kolem. Miluji ty momenty, když mi něco dojde.

Spíš se zvelebuji a posouvám se dál a dál, ale není to závod. Smyslem života podle mě není být nonstop šťastný, ale lépe rozumět sobě, životu, vesmíru a vůbec.

Problémy přicházejí, ale díky tomu, co mám za sebou, už nepadám tak hluboko. Mám vytvořený mechanismus, který mi pomůže se zas dostat do pohody rychleji. Z každé těžké situace si něco beru, protože vím, že se mi nic neděje náhodou. Všechno je lekce.

Zlý učitel, hodný učitel – vždycky učitel. Všichni mě něco učí. Snažím se odložit nahraný matrix a žít sebe samu. Šťastný člověk kolem sebe šíří štěstí a pohodu a ostatním je s ním dobře. Všichni jsme zodpovědní za svůj život a zdraví. Vždycky si můžeme zvolit postoj k tomu, co se nám děje. Máme na výběr.